Nikdy jsme neměli doma zvířátko. Až v důchodu si manžel našel na procházce netradičního domácího mazlíčka. Nejprve jsem se toho zvířátka bála, člověk si ale zvykne.
Když se naše dvě děti osamostatnily, zůstali jsme s manželem doma v našem bytě na sídlišti sami. Neměli jsme nikdy žádné zvíře, ani mě, ani manžela to nelákalo.
Nemohu tudíž pochopit, co se to v mém muži probudilo, když si jednoho dne z procházky v nedalekém parku přinesl domů to strašlivé zvíře! „Víš, co to je?“ hulákal mezi dveřmi.
Nejdříve jsem si myslela, že to je zelený luční koník, ale pak, když jsem si nasadila brýle, jsem se hrozně lekla! Vypadalo to strašně.
„To je kudlanka nábožná!“ radoval se můj muž a já si myslela, že se určitě zbláznil. „Ta je u nás vzácná!“ Manžel usadil kudlanku na jednu z mých krásných květin v květináči.
To vydržím!
„Neboj,“ řekl mi, když viděl, jak se děsím, že mi okouše ty nejkrásnější listy monstery. „Kudlanky jsou masožravé! Bude lovit mouchy, komáry a další havěť, co nám sem vlítne.“ Už za hodinku jsem slyšela, jak si s tou obludou povídá a říká jí Miluško.
Za nic na světě bych se jí nedotkla. Ovšem když k nám na víkdend přijeli vnoučci, skákali radostí, jednou nosil kudlanku na ruce jeden, pak druhý. Kudlanka se držela. Předčítali mi z mobilu, jak moc je užitečná.
Seděla jsem se snachou u kávy a notovaly jsme si, že se ani jedna z nás nedokáže přemoct a na to „úžasné zelené zvířátko“ sáhnout. „Co když vás kousne nebo štípne?“ úpěla matka mých vnuků.
„Neštípe a taky nekousne, kudlanky jsou chytré, umějí si na člověka zvyknout!“ říkal můj muž. Nenápadně jsem si vyhledala na internetu, jakého věku se kudlanka dožije. Jen pár měsíců ! To vydržím!
Na záhonku
Miluška zemřela uprostřed zimy, manžel ji našel ležet v jednom z mých květináčů. Plakal, jako by nám snad zemřel člen rodiny, a pohřbil kudlanku v krabičce na záhonku před naším domem. Říkala jsem si, jak jsem statečná, že jsem to zvládla. Jenže přišlo jaro. Vracela jsem se jednoho dne z nákupu, a co nevidím?
Jsou v přesile
Můj muž má malé, skleněné terárium a v něm několik kudlanek. Jedna ohavnější než druhá. Dokonce jim koupil cvrčky, aby hodně jedly a rostly a měly další malá kudlančata.
Už je tomu tři roky a žena si asi zvykne na všechno. Došlo to tak daleko, že mi ta zelená potvora už občas sedí na ruce. Nekouše, neštípe, ale stejně mám nepříjemný pocit, ty její dlouhé nohy trochu škrábou!
Eva (65), Znojmo
