Ráda jsem sbírala různé kamínky. Jednou jsem ale našla mnohem víc, než obyčejný kámen. Věřila jsem, že mi přinese štěstí, a to se také stalo.

Už od dětství jsem se věnovala zvláštnímu koníčku – sbírala jsem kameny. Z každé dovolené, výletu, nebo i procházky jsem si musela domů přinést malý suvenýr. Měla jsem jich plno, všechny byly, dalo by se říct, obyčejné. Až na jeden.

Našla jsem ho zrovna ve chvíli, kdy jsem se cítila pod psa. Zrovna se se mnou rozešel můj přítel a já uplakaná mířila domů. Byla jsem zoufalá, pomalu mi táhlo na třicet a vztahy se mi bortily jeden po druhém.

Bála jsem se, že zůstanu sama. Ten kamínek ležel uprostřed pěšinky, kterou jsem si tehdy zkrátila cestu. Sebrala jsem ho, sevřela pevně v dlani a zašeptala. „Přines mi konečně štěstí!“

Musím si věřit

Upnula jsem se k tomu kamínku jako ke svému talismanu. Nosila jsem ho všude s sebou a doma s ním dělala různé rituály na přivolání lásky. Nevím, jestli to bylo silou mých myšlenek, nebo ten kámen opravdu začal čarovat, ale najednou se mi začalo dařit.

Potkala jsem svou životní lásku. Stalo se tak na plese, kam jsem vyrazila s kamarádkami. „Dnes se to povede! Dnes potkáš toho pravého!“ šeptala jsem si, když jsem si doma obouvala taneční střevíčky.

Splněné přání

A mé přání se mi splnilo. Objevil se skutečně ten pravý – žádný krasavec, tichý, trochu nesmělý kluk. Jak se ale ukázalo, pro život nejlepší z těch, které jsem kdy potkala.

Okamžitě si vybral mě a pro jinou už neměl oči. Tancovali jsme spolu celý večer a do roka byla svatba. Všechny moje kamarádky se shodly na tom, že já dostala toho nejlepšího chlapa.

I když uplynulo dvacet let, můj kámen mě provází dosud. Mám jej vystavený v obýváku nad krbem, aby z toho místa střežil moje rodinné štěstí a odvracel veškerá trápení.

Renata (60), Cheb