Krásy věcí kolem nás bychom si měli vážit. Vím o tom své. Mne fascinovaly obyčejné věci, na které dnes už jen vzpomínám. Nevidím je.
Když jsem byla malá, svět mi připadal jako kouzelné místo. Bydleli jsme na okraji města, kde končily paneláky a začínaly louky. Tatínek mě často vyhazoval do vzduchu a chytal, maminka mi zpívala u večeře a v létě jsme s bratrem lítali v polích.
Všechno si živě pamatuji. Možná proto, že si uchovávám živé obrazy v hlavě, když teď je to jinak. Pamatuji si slunce, které mě tenkrát hladilo po tváři.
Vím, jak modré bylo nebe, jak zlatě hřálo obilí. Tehdy jsem ještě netušila, jak vzácné jsou barvy, když je jednoho dne přestanete vídat.
Ta osudná chemie
Dospívala jsem se srdcem plným nadějí. Chemie mě fascinovala. Látky, které se mění, reagují, něco tvoří. Bylo v tom něco krásného. Studovala jsem s nadšením a dostala práci v laboratoři, kterou jsem si zamilovala.
Měla jsem všechno
Měla jsem skvělý tým. A v soukromí jsem měla Marka. Marek byl všechno, co jsem si kdy přála. Vysoký, laskavý, usměvavý muž. Milovali jsme se, plánovali budoucnost, mluvili o dětech a chalupě u rybníka. Věřila jsem, že tohle je život, který mě čeká. Pak ale přišel den, který všechno změnil.
Výbuch a ticho
Ten den jsme pracovali na novém experimentu. Vzpomínám si na smích kolegyně, na zvuk pipety a pak… najednou nic. Ohlušující rána. Žár. Tlak. A tma. Ne taková, jaká je v noci. Tahle byla hutná, věčná. Cítila jsem, že křičím, ale neslyšela jsem se. Byla jsem v nemocnici týdny.
Měli jsme to ustát
Když mi lékař oznámil, že už nikdy neuvidím, neplakala jsem. Jen jsem ležela. Jako bych nebyla. Marek byl vedle mě. První týdny. Vozil mě na vozíku po chodbách, četl mi zprávy, přikládal mi ruku na tvář. Držel mě nad vodou.
Ale pomalu jsem cítila, jak se vzdaluje. Mluvil míň. Byl unavený, zlomený. A pak jednou řekl, že to nezvládá. Odešel. Odešel tak, že ani nezavřel dveře.
Zázrak a zoufalství
Myslela jsem, že horší to být nemůže. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejprve jsem to chtěla vzdát. Ale když jsem slyšela tlukot malého srdíčka… Něco se ve mně zlomilo.
Rozhodla jsem se, že to zvládnu. Že tohle dítě bude mít mámu, která jej bude milovat tak silně, že mu nebude vadit, že nevidím, jak se směje.
Byla jsem na to sama
Porodila jsem holčičku, Sáru. Tenkrát mi jedna sestřička zašeptala, že má oči jako já. Jenže láska někdy nestačí. Byla jsem unavená, zlomená, vyděšená.
Neviděla jsem, jestli jí teče mléko po bradě, nepoznala jsem, kdy se mi směje a kdy pláče. A nikdo mě neobjal. Nikdo se mě nezeptal, jestli to zvládám.
Zmizela jsem z jejího života
Nezvládala jsem to. Přišly noci bez spánku, dny bez smyslu. Sára plakala. Já plakala. Hrála jsem si na mámu, ale cítila jsem se jako selhání. A pak mě jednoho dne našla maminka sedět v koupelně. Jen jsem opakovala, že už nechci být. Odvezli mě. Na psychiatrii.
Léčení, které bolí
Byla jsem tam dlouho. Různé léky, různé terapie, hlas, co říkal „musíte vydržet“. A mezitím rostla moje dcera. Beze mě. Starali se o ni moji rodiče. Prý je to hodné děvčátko, tiché, říkali.
Když jsem ji po roce slyšela mluvit do telefonu, nepoznala jsem její hlas. Bolelo to víc než tma. Jak mohlo dítě být rok beze mne? Bez mámy? Tak moc to bolelo.
Nebyla jsem tu pro ni
Roky plynuly. Pomalu jsem se učila znova chodit – ne nohama, ale hlavou. Přijmout bolest. Že mě Marek nechal. Že jsem přišla o světlo. Že jsem nebyla dobrou matkou. Že mi neodpustila.
Sára a já dnes
Dnes je Sára dospělá. Ví, že jsem její matka. Občas ke mně přijde. Sedne si na kraj gauče. Často spolu mlčíme. Někdy jí něco vyprávím. Jak jsem jako malá měla morče, co se jmenovalo Hugo. Někdy jenom sedíme. A ona pak vstane a řekne „tak ahoj, mami“. A odejde.
Bolí to, ale nevrátím čas
Nevím, jestli mě má ráda. Nevím, jak se tváří, když mě poslouchá. Ale doufám, že jednou pochopí. Že láska někdy nestačí, ale že i bolest může být forma lásky. A že jsem nikdy, nikdy nepřestala být její máma.
A její otec? Neřekli jsme mu to, a pak si ho Sára sama našla. Občas se vídají. Je na nás nazlobený, že jsme mu to s rodiči neřekli, ale má pochopení, protože mne opustil v té tragédii.
Světlo v jiné podobě
Možná se ptáte, jak tohle všechno píšu. Nejsem kouzelnice. Mám počítač se speciálním čtecím programem pro nevidomé. Čte mi každé písmenko, které napíšu. Učím se tak vyprávět.
Bohužel mohu říct, že se mi spíš povedlo naučit se žít s hendikepem než být mámou. Snad má dcera pochopí, že i ve tmě může být světlo. Že i bez očí může být člověk viděn. A že i když jsem spadla hodně hluboko, pořád tu jsem jako máma.
Mirka D. (58), Plzeň
