Moc jsem té věštbě nevěřila, a dokonce se jí i smála. Pak mi ale začal osud šlapat na paty. Dodnes se toho zlověstného čísla děsím!
Když mi bylo devatenáct let, zašla jsem si s kamarádkou za kartářkou. Bylo to spíš jen tak ze zvědavosti. Ta mě varovala, abych se v životě vyhýbala číslu devatenáct. Přinese mi prý smůlu a neštěstí.
Nejhorší rok v životě
Moc vážně jsem to nebrala. Hned vzápětí se ale číslo prosadilo na mém věku. Byl to nejhorší rok v mém životě, několik úrazů, u maturity jsem si tahala ty nejhorší otázky, zažila jsem autonehodu a ležela v nemocnici. Říkala jsem si však, že to byla jen náhoda. S dvacítkou na krku vše přestalo.
Začal se náhle měnit
Byl přesně čtvrtek devatenáctého, když jsem dostala v prvním zaměstnání výpověď, a když jsem devatenáctého potkala svou velkou lásku, vztahu jsem nevěřila. Byli jsme spolu s Davidem pět let a začali chystat svatbu.
Byla jsem šťastná a doufala v příznivou budoucnost. David se ale najednou začal měnit. Chodil domů pozdě, byl odtažitý, nevrlý. Vycítila jsem, že za tím vězí nějaká žena, ale on vztekle tvrdil, že ne. Prý je jen unavený.
Tehdy byl krásný jarní víkend, jako stvořený na procházku ve dvou. David mi řekl, že jde cosi pomoct kamarádovi a dorazí až večer. Vyrazila jsem tedy na procházku sama.
Chvíli jsem brouzdala městem a pak se usadila v parku. A najednou jsem Davida spatřila. A samozřejmě nebyl sám. Ovšem ne s kamarádem, ale s nějakou ženou.
Místo svatby rozchod
Plížila jsem se za nimi strom od stromu. Chvíli jsem si říkala, že to je třeba jen nějaká spolužačka ze školy, ale hned vzápětí se objali a začali se líbat. A v kalendáři samozřejmě kralovala devatenáctka! Běžela jsem domů a celou cestu brečela.
David přišel večer a já zprvu dělala jakoby nic. Ptala jsem se ho na kamaráda, a když začal lhát, jako když tiskne, nevydržela jsem to a vrazila mu facku. Pak jsem na něj vychrlila, že jsem je oba viděla, jak se líbají v parku. Nezmohl se na slovo. Svatbu jsem zrušila, a přitom vzpomínala na kartářku.
Věštkyně se nemýlila
Dnes mám manžela, práci a rodinu. Vyhýbám se tomu číslu, jak to jde, ale ono si mě našlo zase. Mám dva syny, starší je v pořádku, ale mladší, který se narodil devatenáctého, mi dělal celý život jen starosti.
Třikrát se oženil, na děti neplatí, před pěti lety odešel do ciziny a nevíme o něm vůbec nic. To už přece nemůže být pouhá náhoda. Číslo devatenáct je pro mě skutečně prokleté.
Zuzana T. (63), České Budějovice
