Domů     Nikdy jsem nespatřila dcerku!
Nikdy jsem nespatřila dcerku!
5 minut čtení

Krásy věcí kolem nás bychom si měli vážit. Vím o tom své. Mne fascinovaly obyčejné věci, na které dnes už jen vzpomínám. Nevidím je.

Když jsem byla malá, svět mi připadal jako kouzelné místo. Bydleli jsme na okraji města, kde končily paneláky a začínaly louky. Tatínek mě často vyhazoval do vzduchu a chytal, maminka mi zpívala u večeře a v létě jsme s bratrem lítali v polích.

Všechno si živě pamatuji. Možná proto, že si uchovávám živé obrazy v hlavě, když teď je to jinak. Pamatuji si slunce, které mě tenkrát hladilo po tváři.

Vím, jak modré bylo nebe, jak zlatě hřálo obilí. Tehdy jsem ještě netušila, jak vzácné jsou barvy, když je jednoho dne přestanete vídat.

Ta osudná chemie

Dospívala jsem se srdcem plným nadějí. Chemie mě fascinovala. Látky, které se mění, reagují, něco tvoří. Bylo v tom něco krásného. Studovala jsem s nadšením a dostala práci v laboratoři, kterou jsem si zamilovala.

Měla jsem všechno

Měla jsem skvělý tým. A v soukromí jsem měla Marka. Marek byl všechno, co jsem si kdy přála. Vysoký, laskavý, usměvavý muž. Milovali jsme se, plánovali budoucnost, mluvili o dětech a chalupě u rybníka. Věřila jsem, že tohle je život, který mě čeká. Pak ale přišel den, který všechno změnil.

Výbuch a ticho

Ten den jsme pracovali na novém experimentu. Vzpomínám si na smích kolegyně, na zvuk pipety a pak… najednou nic. Ohlušující rána. Žár. Tlak. A tma. Ne taková, jaká je v noci. Tahle byla hutná, věčná. Cítila jsem, že křičím, ale neslyšela jsem se. Byla jsem v nemocnici týdny.

Měli jsme to ustát

Když mi lékař oznámil, že už nikdy neuvidím, neplakala jsem. Jen jsem ležela. Jako bych nebyla. Marek byl vedle mě. První týdny. Vozil mě na vozíku po chodbách, četl mi zprávy, přikládal mi ruku na tvář. Držel mě nad vodou.

Ale pomalu jsem cítila, jak se vzdaluje. Mluvil míň. Byl unavený, zlomený. A pak jednou řekl, že to nezvládá. Odešel. Odešel tak, že ani nezavřel dveře.

Zázrak a zoufalství

Myslela jsem, že horší to být nemůže. A pak jsem zjistila, že jsem těhotná. Nejprve jsem to chtěla vzdát. Ale když jsem slyšela tlukot malého srdíčka… Něco se ve mně zlomilo.

Rozhodla jsem se, že to zvládnu. Že tohle dítě bude mít mámu, která jej bude milovat tak silně, že mu nebude vadit, že nevidím, jak se směje.

Byla jsem na to sama

Porodila jsem holčičku, Sáru. Tenkrát mi jedna sestřička zašeptala, že má oči jako já. Jenže láska někdy nestačí. Byla jsem unavená, zlomená, vyděšená.

Neviděla jsem, jestli jí teče mléko po bradě, nepoznala jsem, kdy se mi směje a kdy pláče. A nikdo mě neobjal. Nikdo se mě nezeptal, jestli to zvládám.

Zmizela jsem z jejího života

Nezvládala jsem to. Přišly noci bez spánku, dny bez smyslu. Sára plakala. Já plakala. Hrála jsem si na mámu, ale cítila jsem se jako selhání. A pak mě jednoho dne našla maminka sedět v koupelně. Jen jsem opakovala, že už nechci být. Odvezli mě. Na psychiatrii.

Léčení, které bolí

Byla jsem tam dlouho. Různé léky, různé terapie, hlas, co říkal „musíte vydržet“. A mezitím rostla moje dcera. Beze mě. Starali se o ni moji rodiče. Prý je to hodné děvčátko, tiché, říkali.

Když jsem ji po roce slyšela mluvit do telefonu, nepoznala jsem její hlas. Bolelo to víc než tma. Jak mohlo dítě být rok beze mne? Bez mámy? Tak moc to bolelo.

Nebyla jsem tu pro ni

Roky plynuly. Pomalu jsem se učila znova chodit – ne nohama, ale hlavou. Přijmout bolest. Že mě Marek nechal. Že jsem přišla o světlo. Že jsem nebyla dobrou matkou. Že mi neodpustila.

Sára a já dnes

Dnes je Sára dospělá. Ví, že jsem její matka. Občas ke mně přijde. Sedne si na kraj gauče. Často spolu mlčíme. Někdy jí něco vyprávím. Jak jsem jako malá měla morče, co se jmenovalo Hugo. Někdy jenom sedíme. A ona pak vstane a řekne „tak ahoj, mami“. A odejde.

Bolí to, ale nevrátím čas

Nevím, jestli mě má ráda. Nevím, jak se tváří, když mě poslouchá. Ale doufám, že jednou pochopí. Že láska někdy nestačí, ale že i bolest může být forma lásky. A že jsem nikdy, nikdy nepřestala být její máma.

A její otec? Neřekli jsme mu to, a pak si ho Sára sama našla. Občas se vídají. Je na nás nazlobený, že jsme mu to s rodiči neřekli, ale má pochopení, protože mne opustil v té tragédii.

Světlo v jiné podobě

Možná se ptáte, jak tohle všechno píšu. Nejsem kouzelnice. Mám počítač se speciálním čtecím programem pro nevidomé. Čte mi každé písmenko, které napíšu. Učím se tak vyprávět.

Bohužel mohu říct, že se mi spíš povedlo naučit se žít s hendikepem než být mámou. Snad má dcera pochopí, že i ve tmě může být světlo. Že i bez očí může být člověk viděn. A že i když jsem spadla hodně hluboko, pořád tu jsem jako máma.

Mirka D. (58), Plzeň

Související články
3 minuty čtení
Pracovala jsem na obecním úřadě skoro třicet let. Za tu dobu jsem poznala spoustu lidí, ale na Marii nezapomenu. Byla to drobná žena s věčně zarudlýma rukama, které jí v zimě popraskaly od studené vody a čisticích prostředků. Uklízela u nás. Každé ráno přišla ještě před sedmou, tiše pozdravila a pustila se do práce. Jednou jsem ji zastihla sedět na chodbě před kanceláří. V ruce držela obálku a 
3 minuty čtení
Celý život jsem prožila v jedné vesnici tady u nás. A teď mám najednou odejít. To mi nemohou udělat. Vytrhnout mě z místa, kde mám své kořeny. Narodila jsem se tu, chodila do školy, pracovala na místním statku a později na poště. Znala jsem každou cestu, strom i prasklinu v chodníku před kostelem. Když jsem byla mladá, připadalo mi, že svět končí až někde za kopcem. A vůbec mi to nevadilo. V lé
3 minuty čtení
Myslela jsem si, že v zaměstnání strávím ještě pár spokojených let. Jenže kvůli ošklivým pomluvám jsem nakonec odešla do důchodu dřív. Práci v nemocniční jídelně jsem milovala. Někdo se možná podiví, co může člověka tolik bavit na každodenním vaření, ale já se do zaměstnání opravdu těšila. Měly jsme tam dobrou partu, znaly jsme se léta. Když se začal blížit důchod, vůbec se mi odcházet nechtělo
3 minuty čtení
Na tetu Alenu si pamatuji od nejútlejšího dětství. Byla krásná, chytrá, milá a já si představovala, že až vyrostu, budu jako ona. Pak jsem to nechtěla. Bylo mi sedm let, když teta čekala miminko. Já se těšila, že budu mít malého bratrance nebo sestřenici, celá rodina o tom mluvila. Jenže pak se stalo něco hrozného. Dítě se nenarodilo. Teta potratila. A tehdy se v ní něco zlomilo. Stále byla „no
4 minuty čtení
Po těch společných letech jsem si myslela, že manžela znám jako své boty. Jenže pak zemřel a na povrch vyplavaly věci, o kterých jsem neměla tušení. Nebyli jsme dokonalý pár. Hádali jsme se kvůli penězům, dětem i tomu, že Milan zásadně nechával mokrý ručník na posteli. Přesto jsem mu věřila. Byl to můj nejlepší přítel, člověk, kterého jsem potřebovala. Milovala jsem ho a byla přesvědčená, že i 
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
nasehvezdy.cz
Hýčká Pfauserovou po rozchodu úžasný nový chlap?
Herečka známá ze seriálu Polabí či ZOO Nové začátky Denisa Pfauserová (37) nezahálí ani minutu? Je to teprve pár dní, co prasklo, že se po čtyřech letech rozešla s partnerem Martinem Kučerou, otcem
V zimě pozor na ledviny
panidomu.cz
V zimě pozor na ledviny
Jsou náchylné k prochladnutí a případný zánět není nic, o co by člověk stál. Ale o ledviny bychom tak jako tak měli pečovat celoročně. Pro tělo jsou nesmírně důležité a mají více funkcí než jen filtrování a vylučování škodlivin. – Produkují hormony, které ovlivňují krevní tlak i tvorbu červených krvinek. – Udržují v rovnováze minerály
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
nejsemsama.cz
Relaxace v českých lázních: Kam vyrazit za pohodou a zdravím?
Pobolívají vás klouby, záda, máte všeho až nad hlavu? Chce to lázně. Tady jsou alternativy těch nejlepších sanatorií u nás pro super odpočinek. Cítíte, že potřebujete vypnout a nechat se jen hýčkat? Teď je ideální čas na odpočinek v lázních. Pojďme se podívat, co vás ve kterých čeká. Zázračné léčivé účinky Nemusíte jezdit daleko. Česko je přímo lázeňskou velmocí
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
historyplus.cz
4 nejstarší národní parky: Do svatyně divočiny domorodcům vstup zakázán
Frank se probouzí do svěžího srpnového rána. Udiveně hledí na skupinku ozbrojených indiánů na koních, kteří přijíždějí k jejich tábořišti u jižních gejzírů. Co tu dělají? Přece jim, turistům, slibovali tady v Yellowstonu opuštěnou panenskou přírodu.   Překvapení Franka Carpentera a jeho přátel, kteří jsou jedni z prvních turistů, jež přilákaly krásy Yellowstonského národního parku, je pochopitelné.