Toužila jsem mít na hlavě zase bohatou hřívu, a tak jsem si koupila příčesek. Jak jinak, než z pravých vlasů. Měla jsem ho na hlavě jen jedinkrát a poté jsem měla nezvanou návštěvu.

Mívala jsem nádherné, dlouhé a husté vlasy, které mi každý záviděl. Také jsem na ně byla náležitě hrdá. Tak tomu bylo ještě ve čtyřiceti, nechápala jsem, jak je možné, že mají někteří lidé na hlavě jen pár neduživých chlupů. A tím jsem se asi rouhala.

Netrvalo dlouho a vlasy mi začaly náhle padat a řídnout. Bojovala jsem proti té pohromě vším. I když to okolí ještě nepoznávalo, manžel si už mé vady na kráse všiml a začal si mě dobírat, že budu plešatá dříve než on.

Hvězda večírku

Bála jsem se, kdy si toho všimne někdo další. Blížil se firemní večírek, a já na něm chtěla být krásná jako dřív! Na přípravě jsem si dala záležet – umělé nehty, nové šaty a k tomu mi padl do oka příčesek.

Byl z pravých vlasů, zajímavě kombinovaný – zrzavé vlasy a do toho světlejší proužky. Když jsem si ho vyzkoušela, moc mi slušel. Těšila jsem se, jak v něm ten večer zazářím. A to se povedlo, byla jsem hvězdou. Domů jsem přišla až ráno a cítila se báječně.

Příčesek jsem odložila v koupelně, odlíčila se a ulehla vedle manžela, který už dávno spal. Zbytek noci jsem spala jako dřevo a vstala před polednem.

Druhý den jsem měla volno, manžel se vrátil z práce brzy, tak jsme vyrazili spolu na procházku spojenou s večeří v příjemné restauraci. Domů jsme se vrátili před půlnocí a usnuli kolem jedné. Spalo se mi tentokrát špatně. Trápily mě divné sny.

Cítila jsem strach, stísněný pocit, jako bych byla v nějakém malém prostoru. Manžel ležel vedle mě, chtěla jsem ho probudit, ale zjistila jsem, že se nemohu pohnout.

Krásné vlasy

Moje duše byla při vědomí, ale tělo jako by spalo. A tu jsem je najednou uviděla. Na posteli, v místech, kde jsme měli nohy, seděly dvě postavy. I když byla tma, jejich bledé obličeje zářily. Jak jsem se začala rozkoukávat, rozeznala jsem mladou ženu a muže.

Dívka měla zrzavé kadeře po ramena a muž sice krátce střižený účes ale vlasy stejné barvy. Dívali se na mě upřeně, bez mrknutí, jako dvě voskové figuríny. Byla jsem ochrnutá hrůzou, šla z nich strašná nenávist. Chtěla jsem probudit manžela, ale nedokázala jsem se pohnout, ani promluvit.

Viní mě?

Pak jsem si uvědomila, že ty postavy jsou průhledné. Jako duchové. Co chtějí? A pak mi to najednou došlo! Ti dva měli přesně takové vlasy, z jakých jsem si pořídila příčesek! Ostříhali je snad mrtvým? A ti mě teď budou pronásledovat?

Jsem pro ně viníkem toho, že nežijí? Byli tak mladí! Nemohli zemřít přirozenou smrtí! To všechno se mi honilo hlavou a slzy se mi hrnuly do očí. Bylo mi jich líto. Hleděli na mě. Pak se podívali na sebe, zvedli se a odpluli do noci.

Moje strnulost pominula, vyskočila jsem z postele a budila manžela. Vyprávěla jsem mu svůj příběh a společně jsme došli k názoru, že za ty duchy zapálíme svíčku a popřejeme jim klidu. Od té doby se už neukázali. A příčesek? Na hlavu jsem si ho už nikdy nenasadila.

Anna (61), Tábor