Kdysi jsme s bratrem prožili děsivou noc. Viděli jsme v jednom domě podivného tvora. Až po letech jsem se rozhodla znovu se tam vydat.

Staré legendy a pověsti říkají, že každé obydlí má svého ochránce, který dané obydlí střeží. Prý může mít jakoukoli podobu.

Dvakrát ten samý zážitek

V jednom strašidelném domě na kraji vesnice, kde jsme s bratrem vyrůstali, žil podivný malý tvor, porostlý srstí. Já jsem tu bytost viděla na vlastní oči. Dokonce dvakrát v životě jsem se setkala s tím podivným tajemným strážcem domu!

Opuštěný dům na kraji vesnice

Než jsme se s rodiči v mých dvanácti letech přestěhovali do Prahy, bydleli jsme v malé vesnici na Šumavě. Moc se mi tam líbilo. Byla tam spousta zvláštních a magických míst.

Nejvíce mě a mého bratra Jirku přitahoval osamělý dům na kraji vsi, kde celou dobu nikdo nebydlel. Říkalo se o něm, že v něm straší, a lidé se mu většinou vyhýbali. To nás s bratrem samozřejmě zaujalo a vzbudilo to naši zvědavost.

Bratrův odvážný nápad

Jirka byl ode mě starší o dva roky. Můj bratr měl rád dobrodružství a byl velkým pokušitelem, takže když mi jednoho dne navrhl, abychom se do onoho domu vydali, nemusel mě dlouho přemlouvat.

Nechtěla jsem vypadat jako ustrašená malá holka, a navíc jsem měla také dobrodružnou povahu.

Pro strach uděláno

Svoji výpravu jsme naplánovali na večerní hodiny. Byl podzim a už se brzy stmívalo, o to měla být celá akce strašidelnější. Na přízraky jsme ale ani já, ani bratr nevěřili, a měli jsme, jak se říká, pro strach uděláno.

Hráli jsme si na hrdiny

Tajně jsme se vypravili z domova a s baterkami v ruce postupně došli až k tomu opuštěnému domu. Bylo znát, že i Jirka není úplně ve své kůži. Když jsme pak stáli před tím domem, tak dokonce bratr navrhl, že bychom se měli vrátit.

V oknech zahlédl světlo

Tvrdil mi, že v rozbitých oknech zahlédl jakési světlo. Já jsem se také necítila úplně bezpečně, ale nechtěla jsem být tou, kdo to vzdá. Chvíli jsme tam tak stáli, přešlapovali na místě a nakonec jsme se vyhecovali a pokračovali dál.

Spatřili jsme postavu ve dveřích

Mezitím se temné večerní nebe ještě více zatáhlo a přišla bouřka. Ve chvíli, kdy se zablýsklo, jsme s bratrem spatřili ve dveřích domu jakousi malou postavu. Vypadala opravdu příšerně, jako nějaký netvor z pohádky. Byl to malý mužíček, porostlý srstí.

Vykřikli jsme hrůzou, ale nebyli jsme schopni utéct. Strnule jsme se dívali, jak ten tvor zamířil k místu, kde jsme stáli.

Promluvil na nás

Ještě větší strach se nás zmocnil, když nás ten mužíček oslovil. Sdělil nám, že je strážcem domu a že je mu smutno, protože odtud všichni dávno odešli. Už nebudil jenom hrůzu, ale trochu i lítost. Vyzýval nás, abychom vstoupili dovnitř.

Jirka zadrmolil něco v tom smyslu, že už musíme domů. Oba jsme se otočili a utíkali pryč. To už se dalo do docela hustého deště.

Návrat do rodné vesnice

Doma jsme rodičům neřekli, kde jsme byli, ale k onomu opuštěnému domu jsme už neměli odvahu vydat se znovu. O tom, co jsme prožili, jsme se pak s Jirkou bavili párkrát i v dospělosti, když jsme měli své rodiny. Do rodné vesnice nás to však nijak netáhlo.

Až po padesátce mě náhle přepadl stesk po místech, kde jsem vyrůstala. Chtěla jsem vidět, jak moc se ta místa změnila. Dalším důvodem bylo i to, že můj bratr měl vážnou autonehodu, po které zůstal delší čas na přístrojích.

Za půl roku to jeho vyčerpaný organismus vzdal. I kvůli Jirkovi jsem tedy podnikla jednoho dne výlet na Šumavu.

Zbyla z něj ruina

Jela jsem sama, nechtěla jsem do toho zatahovat manžela ani děti. Srdce se mi rozbušilo, když jsem viděla, jak vypadá náš bývalý dům. Moc se nezměnil, jako by se tam zastavil čas.

Potom jsem se vydala k opuštěné budově, kde jsme kdysi s bratrem prožili večerní dobrodružství. Tenhle dům vypadal mnohem zaostalejší a zanedbanější, skoro jako před zbořením. Pochopitelně v takové ruině nikdo ani nyní nebydlel.

Druhé setkání

Tentokrát jsem opatrně vešla i dovnitř. Musela jsem se tam prodrat neudržovanou zahradou a křovím. Sotva jsem vstoupila dovnitř, znovu jsem spatřila stejný přízrak jako tehdy. Už jsem se ho ale nebála, působil opravdu smutně a opuštěně.

Raději jsem však, jakmile to stvoření vykročilo směrem ke mně, znovu zvolila ústup. Odjížděla jsem z vesnice se smíšenými pocity. Bylo mi tak nějak smutno u srdce a hlavu jsem měla plnou vzpomínek na bratra a naše dětství.

Zůstane tam napořád?

Od mého výletu uplynulo už přes pět let, ale myslím si, že to tam vypadá pořád stejně, včetně toho strašidelného domu. Doslechla jsem se, že tam nejsou léta vyřešena vlastnická práva, a tak to obydlí chátrá a bude chátrat dál. A jeho tajemný a děsivý strážce tam zůstane asi osamělý už napořád.

Blanka D. (58), Hodonín