Se smrtí dědy jsem se nemohla smířit. Když se ale rodiče rozhodli prodat jeho stavení, cítila jsem, že tam musím ještě jednou zajet.
Po smrti dědečka Emila jsem nedokázala přijmout fakt, že už ho nikdy neuvidím. Nedokázala jsem ani zavítat na místa, kde často pobýval. Jeho věci jsem nechala deset let ležet ladem, aniž bych je vzala do ruky.
Krásné vzpomínky
K dědovi s babičkou jsem jezdila celé dětství. Měli roubenku v horách. Opravdu krásnou. Babička mě vždycky přivítala domácími kynutými buchtami s povidly. Děda mě zase s oblibou zasvěcoval do svých koníčků. Velmi rád brousil nože.
Měl jich snad tisíce, protože je celý život sbíral. Čas od času je všechny vytáhl z truhly a brousil je. Většinou čekal na mě, až u nich budu. Pro mě byla slast ten zvuk poslouchat. Nesměl to ale dělat v kuchyni, to babička vždycky zuřila.
Zalezli jsme si tedy vždycky do kůlny v přízemí. Hodiny jsme tam seděli, povídali si a děda brousil nože. Možná zvláštní vzpomínka na prarodiče, ale mělo to velké kouzlo.
Neomrzelo mě to, ani když jsem byla starší. Babičku s dědou jsem milovala, až jsem si někdy přála, aby oni byli mými rodiči.
Zlé nemoci podlehl
To, že je děda vážně nemocný, jsem zjistila až při jedné návštěvě, kdy si nemohl pomalu stoupnout na nohy. „Dědo, co ti je?“ bála jsem se o něj. „Teď už ti to můžu říct. Mám rakovinu a nedá se s tím nic dělat.
Takový je ale život, takže nesmíš brečet,“ kladl mi na srdce. Pláč byl samozřejmě to první, co jsem po sdělení takové zprávy udělala. Při další návštěvě u prarodičů už tam děda nebyl. Nemoci podlehl. Ve mně se něco hnulo. Měla jsem na něj vztek, že nic neřekl.
Bylo mi patnáct let, když zemřel. Od té chvíle jsem na chalupě nebyla. Babička tam ještě několik let žila, než ji mamka umístila do domova důchodců. Rodiče se o chalupu další roky starali. I mě několikrát požádali, abych jela s nimi a pomohla jim.
Já to odmítala. Nedokázala jsem si představit, že bych viděla dědovy věci. Vydržela jsem to deset let. Když se rodiče rozhodli, že chalupu prodají, musela jsem tam naposledy zajet.
Známý zvuk
Jakmile jsem do chalupy vstoupila, vyhrkly mi slzy. Většina věcí ležela na svých místech. Naši jen vymalovali a koupili nová kamna. Jinak bylo vše jako kdysi. Dědovo křeslo s dekou, jeho dýmka v poličce. Dům jsem celý prošla a postupně se se vším loučila.
Šla jsem brzy spát. V noci mě ale vzbudil zvuk, jako když někdo brousí nože. Vyšla jsem z pokoje a hned jsem poznala, odkud to vychází. Sedla jsem si před dveře kůlny a poslouchala. Napočítala jsem pět broušených nožů, poté zvuk utichl.
Pomalu jsem vzala za kliku a vešla. Na truhle ležela pětice nožů. Vzala jsem si je, protože jsem najednou věděla, že mi je tam nechal děda, abych se o ně postarala.
Anna O. (56), severní Čechy
