V mládí člověk nedělá spoustu hloupostí. Mezi ně patří i koketování s posmrtným životem a vyvoláváním duchů. Přivolala jsem kamaráda z pekla, a on nepřišel sám.
Dohodli jsme se tehdy s kamarádkou Eliškou a kamarádem Jindrou, že půjdeme na hřbitov vyvolávat duchy. Měli jsme z toho náramnou srandu, jako každý náctiletý.
Na hřbitov jsme vlezli v jedenáct hodin večer přes zídku a procházeli se po hřbitově jako velcí frajeři, všechno jsme tam prošmejdili, osahali a zase odešli. Strach nám nedovolil zkusit něco víc…
Sedli jsme si na zídku hřbitova, vytáhli svíčku a chytli se za malíčky. K smíchu bylo, že jsme nevěděli, koho vyvolat a proč. A tak jsme se rozhodli pro Jana Husa. To proto, že u toho jediného jsme si pamatovali datum, rok a místo úmrtí. Nic se nestalo.
Pak jsme ještě zkoušeli vyvolávat nějaké slavné osobnosti, jako je Diana, ale bylo to k ničemu. Odešli jsme domů, vysmáti z toho, že jsme byli na hřbitově, když je zavřený, a chtěli někoho vyvolat.
Mrtvý nepřišel z nebe
Další den jsme si řekli, že si to zopakujeme, ale jinde a jinak. Jindra na poslední chvíli vyvolávání odvolal. My to ale s Eliškou nevzdaly. Z domova jsem vzala svíčky, písmena, podklad, sklenici a vyrazily jsme kousek za město na nefrekventovaný místo.
Sedly jsme si tam na beton a rozložily papír s písmeny, svíčky, vše, jak má být. Zavřely jsme oči a snažily se zklidnit. Jen nádech a výdech. Dohodly jsme se na tom, že vyvoláme Elišky tragicky zesnulého bratra. Mluvila jsem s ním já.
První padla otázka, zda tu je. Zareagoval obratem. Nikdy jsem nevěřila, že by se sklenice mohla pohybovat sama a s takovou sílou. Řekla jsem, jestli je mu s námi příjemně. Vše bylo OK. Když jsme se zeptali na jeho smrt, nechtěl nám sdělit, proč se zabil.
Jen, že lituje toho, co udělal. Když jsme se ho ptaly, jestli je šťastný a žije někde v “nebi”, neodpověděl Když jsem se zeptala, jestli je na druhé straně v “pekle”, odpověděl, že Ano. Bylo mi ho líto…
Přidal se někdo další?
Potom se začala najednou ukazovat slova, která nám nedávaly smysl. Opakovaně se v nich objevovalo slovo pes a nakonec slova Vyvolena a Obětovat. Vyděsily jsme se. Ptala jsem se, kdo je vyvolena a kdo se má obětovat? Já snad? Duch ukázal bez váhání: Ano.
Sám poté ukazoval další nesmyslná slova. Jen vím, že se to týkalo něčeho, co jsem udělala v minulosti. Eliška se zeptala bratra na pár osobních otázek, které ji rozplakaly. Nikdo jiný o nich nevěděl, jenom ona. Už nechtěla dál pokračovat.
Udělaly jsme to, co se dělat má, aby se duch odvolal a pak běžely domů. Nemohla jsem spát. Modlila jsem se a prosila o odpuštění.
Vše, co Jakub ukazoval, znělo jako od kluka jeho věku a mělo to smysl, najednou to ale vypadalo, jako by se do odpovědí někdo vložil. Hrozně jsem se bála. Když se týdny nic nedělo, uklidnila jsem se.
Na začátku prázdnin jsem jela s rodiči na chalupu, a pod kola našeho auta vběhl pes. Probudila jsem se v nemocnici, dlouho jsem si tam poležela, ale nakonec jsem se ze všeho dostala. Od té doby si říkám, že duchy není radno pokoušet.
Daniela (42), Plzeň