Jakmile jsme se poprvé s Patrikem podívali navzájem do očí, bylo to tady. Láska na první pohled. Oba jsme však považovali vznik nějakého vztahu za nemožný. Sešli jsme se ve školícím středisku firmy, pro kterou jsme pracovali – jenže každý v jiném koutě republiky.
Navíc mě zbývaly do odjezdu dva dny a Patrik zrovna na týden přijel. „Škoda, že nejsi odněkud blíž nebo že tady nezůstaneš o něco déle,“ řekl mi Patrik poté, co mi sdělil, jak moc se mu líbím. „S tím asi nic nenaděláme,“ pokrčila jsem smutně rameny. „A vadil by ti vztah na dálku?“ zeptal se Patrik. „Myslíš nějaké platonické dopisování?“ upřesňovala jsem si. „Ano, zatím… než se najde nějaká lepší cesta,“ přikývl. Vyměnili jsme si adresy poštovní i mailové, čísla telefonů do práce i na mobil a slíbili jeden druhému, že budeme udržovat komunikaci tak často, jak to půjde.
Psali jsme si a volali
Nejprve jsme si volali – to dokud byl Patrik ještě ve školicím středisku, ze kterého jsem se já už vrátila. Později jsme si posílali maily i psali dopisy. Postupně jsme se otevírali jeden druhému, sdělovali si své pocity, svá tajemství… a zjišťovali, že právě takový protějšek potřebujeme k životu. Tím víc jsme litovali, jak velká vzdálenost nás dělí. Já jsem žila v jednom městečku na Karlovarsku, Patrik bydlel a pracoval nedaleko Brna. Po měsíci jsme se domluvili na osobní schůzce v Praze. Mně se to hodilo, protože jsem tam jela pracovně. Patrik se „obětoval“ a vzal si dovolenou. Bylo to vlastně naše první rande. Počasí celý den nestálo za nic, ale nám déšť nevadil. Pociťovali jsme štěstí, že jsme spolu a uvědomovali si, jak nám nestačí ten vztah na dálku.
„Něco pro to musíme udělat,“ neustále opakoval Patrik. „Tak se přistěhuj někam blíž,“ navrhovala jsem. „Nebo ty,“ usmál se. „Třeba bychom si mohli pronajmout nějaký byt v Brně. Žili bychom tam nejdřív jako kamarádi, ve vší počestnosti… a pak by se vidělo.“ Jeho návrh mě docela překvapil a chvíli jsem nad ním dokonce reálně uvažovala. Pak jsem připustila: „Asi by to bylo docela těžké, jen tak odejít úplně do neznáma a vzdát se všech kamarádek, příbuzných a světa, na který jsem zvyklá. Snad časem, ale teď ještě ne… A chápu, že ty bys řešil stejný problém.“ „Tak co s tím uděláme? Zůstaneme milenci na dálku?“ ptal se Patrik.
„Nespěchejme,“ odpověděla jsem. „Co se má stát, to se stane. Láska si vždycky najde nějakou cestu. Můžeme se takhle občas vídat v Praze. Jednou za čtyři týdny výlet na Moravu také zvládnu – a předpokládám, že i ty opačným směrem. To máme tři až čtyři setkání během měsíce. Během nich přijdeme na to, jestli má smysl dělat nějaké zásadní změny.“ Patrik to považoval za rozumný přístup a souhlasil.
Cesty přes celou republiku
Další průběh byl právě takový, jaký jsem ho vylíčila. Každý druhý víkend jsme se střídali v cestování za láskou napříč republikou. A protože naše služební povinnosti nás poměrně často zavedly do hlavního města, setkávali jsme se i tam. Když tam byl jeden pracovně, ten druhý přijel soukromě. Po čtvrt roce takovéto „kočovné“ lásky jsem si uvědomila, že Patrik v mém životě a v mém srdci hraje opravdu důležitou roli. Nechtěla jsem přijít s nějakými závěry jako první, abych nebudila dojem, že jsem na tom vztahu víc závislá než on. Čekala jsem, zda a kdy ke stejnému úsudku dospěje on. Po jednom setkání v Praze mi poslal moc krásný mail. Psal v něm: „Celou zpáteční cestu se mi po tobě moc stýskalo, Ireno, dokonce natolik, že jsem byl v pokušení vystoupit z vlaku a vydat se za tebou zpátky – jenom proto, abych tě ještě chvilku viděl. Nevím, jak se na nás dva díváš ty, ale takhle to dál nejde. Musíme něco udělat. Jestli se jeden z nás má obětovat a opustit své dosavadní zázemí, rád to vezmu na sebe.“
Sestěhovali jsme se
Hned jsem mu odepsala, že jsem připravena ke stejnému kroku. Nakonec jsme oba dospěli k překvapivému rozuzlení: co kdybychom se oba dva přestěhovali do Prahy a začali žít spolu právě tam? Nemuselo by to ani znamenat změnu zaměstnání, pokud nám ve firmě vyjdou vstříc.
S tou prací se to povedlo nakonec napůl. Patrikovi problémy nedělali a převedli ho na pražské ústředí firmy. Já jsem neuspěla, ale podařilo se mi alespoň ukončit pracovní poměr dohodou. Spoléhala jsem na to, že si v Praze najdu jinou práci – rozhodně snadněji než by tomu bylo u nás na Karlovarsku. Najít byt nebylo těžké. O náklady na nájem jsme se podělili. Museli jsme zaplatit nějaké peníze předem plus kauci, ale s tím jsme počítali. Ani já, ani Patrik jsme nepatřili k rozhazovačným typům a měli jsme něco našetřeno. Do začátků to bohatě stačilo – kromě toho moji rodiče, kteří ten krok docela podporovali a fandili mi, přislíbili, že mě v případě náhlé nouze podpoří. Věci mi při stěhování pomohl do Prahy dovézt manžel kamarádky svým autem. Jednu jarní sobotu jsme se tak s Patrikem objali na chodbě našeho společného příbytku. „Věřil jsem, že jednoho dne ta chvíle přijde,“ řekl a já mu poprvé nabídla ústa k polibku jinde než v hotelovém pokoji, jak tomu bylo dosud zvykem.
Poznávali jsme jeden druhého
Dá se říct, že teprve nyní jsme se začali skutečně poznávat. Bylo to zvláštní, usínat a probouzet se vedle Patrika s tím, že druhý den nemusí jeden z nás někam odjet – a že stejně krásný večer a ráno se budou opakovat. Zpočátku jsme si vychutnávali vzájemnou blízkost, po které jsme tak dlouho toužili. Já jsem si zaměstnání našla poměrně brzy, dokonce jen o pár ulic dál, než pracoval Patrik. Jezdili jsme tak každé ráno společně a odpoledne jsme se setkávali před Patrikovou prací a společně chodili na nákup. Oba dva – aniž bychom to nahlas vyslovili – jsme toto soužití považovali za trénink na manželství. Nebyla jsem natolik naivní, abych si nemyslela, že časem nepřijdou hádky. Moji rodiče, jakkoliv tvořili přímo ukázkový pár a byli do sebe zamilovaní i po čtvrt století manželství, se občas také pořádně „chytli“ a jednou spolu dokonce nemluvili celý měsíc. Nebyla jsem vztahovačná, žárlivá, puntičkářská ani ješitná a tak jsem věděla, že případnou krizi dokážu ze své strany překonat.
Podobně uvažoval i Patrik a tak jsme na sebe jen párkrát zvýšili hlas a vzápětí se vždycky rychle a krásně usmířili. Pak se však objevil zásadnější problém: Patrik přišel o práci. Dost se ho to dotklo, protože firmě mnoho obětoval… jenže vyměnilo se tam vedení a nový ředitel nařídil redukci počtu pracovníků. Patrik byl jedním z těch, kdo to odnesli… jak se zmínil, mimo jiné i proto, že byl v Praze vlastně „přivandrovalcem“. Řekl v té době jednu větu, která mě citelněji zasáhla: „Doufám, že jsem se nezmýlil a ty za tu ztrátu stojíš, Ireno.“ Nijak jsem to nekomentovala, ale uvnitř duše jsem pocítila smutek.
Problémy se hromadily
Patrik se z té rány dlouho vzpamatovával a měl s hledáním nové práce docela potíže. Ne že by nebyla, ale on příliš srovnával a každá nabídka mu připadala taková, že si výrazně pohorší. Vrcholem všeho bylo, když se mu z firmy ozvali, že by se mohl eventuelně vrátit na své původní místo na Moravě. Viděla jsem na něm, jak tu nabídku zvažuje. „Mohla bys tam jet se mnou,“ navrhl nesměle. „Přece se nebudeme pořád stěhovat jako nějací tuláci, Patriku,“ bránila jsem se. „A co kdybych tedy odjel sám?“ zeptal se. Podívala jsem se mu do očí: „Ty bys mě tady nechal?“ Nevydržel můj pohled a sklopil hlavu. „Asi ne,“ řekl tiše, „ale vážně nevím, co mám dělat.“ Zůstal v Praze, našel si novou práci, ale nebyl šťastný. A dával mi to patřičně najevo. Přímo i nepřímo mě označoval za viníka svého trápení. Nic ho netěšilo, ze společně naplánovaných akcí se vymlouval a už jsme se ani tak často nemilovali. Vadilo mi to nejen kvůli tomu, že náš vztah se ocitl v těžkém období, ale i proto, že jsem nechtěla, aby se můj milovaný trápil. Šlo to s ním však čím dál tím víc z kopce.
Jednoho dne na mě nečekal před prací, jak jsme si domluvili a vrátil se až pozdě v noci a opilý. Demonstrativně jsem mu ustlala v obýváku. Druhý den ráno jsme kolem sebe chodili jako na válečné stezce. Opravdu jsem se zlobila a dávala to najevo. „To je hezké,“ rozčilovala jsem se, „když už nás nedělí velká vzdálenost jako v minulosti, začneme si ji mezi sebou budovat sami kvůli takovým hloupým problémům. Osud nám asi moc nepřeje, Patriku…“ Vzhlédl ke mně: „Všechno se dá změnit a napravit.“ „A jak?“ zeptala jsem se. „Když se vrátíš na Moravu, budu nešťastná já. Když zůstaneš v Praze, budeš nešťastný ty. A pokud se jakýmkoliv způsobem rozejdeme, budeme se trápit oba dva. Vidíš nějaké řešení?“ Patrikovo mlčení bylo výmluvnější, než kdyby cokoliv namítal.
Přišlo miminko
Napětí mezi námi se udrželo celý další týden. Navenek se nic neměnilo, ale cítili jsme se jeden vedle druhého náhle nejistí a zklamaní. Po týdnu mi Patrik řekl: „Když jsme byli od sebe vzdálení stovky kilometrů, říkala jsi, že láska si vždycky najde cestu… abychom nespěchali. Udělejme to nyní také tak. Necháme věcem volný průběh. Slibme si, že se budeme snažit vyjít si vstříc nebo se alespoň nechat na pokoji, ano?“
„A má takový vztah cenu?“ pochybovala jsem. „To poznáme,“ řekl a já z tónu jeho hlasu vnímala, že si přeje, aby vše dopadlo dobře. Láska si nakonec cestu opravdu našla… prostřednictvím toho nejkrásnějšího, co může mezi mužem a ženou být. Dva týdny nato jsem Patrikovi oznámila, že jsem těhotná. Zachoval se jako zodpovědný a dospělý muž. Vzpamatoval se a najednou to byl znovu ten starý Patrik, jak jsem ho znala a milovala. Na říjen máme naplánovanou svatbu a miminko se nám narodí začátkem jara…
Irena (28), Praha
