Domů     Na dálku i na blízko
Na dálku i na blízko
9 minut čtení

Jakmile jsme se poprvé s Patrikem podívali navzájem do očí, bylo to tady. Láska na první pohled. Oba jsme však považovali vznik nějakého vztahu za nemožný.

Sešli jsme se ve školícím středisku firmy, pro kterou jsme pracovali – jenže každý v jiném koutě republiky.

Navíc mě zbývaly do odjezdu dva dny a Patrik zrovna na týden přijel. „Škoda, že nejsi odněkud blíž nebo že tady nezůstaneš o něco déle,“ řekl mi Patrik poté, co mi sdělil, jak moc se mu líbím. „S tím asi nic nenaděláme,“ pokrčila jsem smutně rameny.

„A vadil by ti vztah na dálku?“ zeptal se Patrik. „Myslíš nějaké platonické dopisování?“ upřesňovala jsem si. „Ano, zatím… než se najde nějaká lepší cesta,“ přikývl.

Vyměnili jsme si adresy poštovní i mailové, čísla telefonů do práce i na mobil a slíbili jeden druhému, že budeme udržovat komunikaci tak často, jak to půjde.

Psali jsme si a volali

Nejprve jsme si volali – to dokud byl Patrik ještě ve školicím středisku, ze kterého jsem se já už vrátila. Později jsme si posílali maily i psali dopisy.

Postupně jsme se otevírali jeden druhému, sdělovali si své pocity, svá tajemství… a zjišťovali, že právě takový protějšek potřebujeme k životu. Tím víc jsme litovali, jak velká vzdálenost nás dělí.

Já jsem žila v jednom městečku na Karlovarsku, Patrik bydlel a pracoval nedaleko Brna. Po měsíci jsme se domluvili na osobní schůzce v Praze. Mně se to hodilo, protože jsem tam jela pracovně. Patrik se „obětoval“ a vzal si dovolenou.

Bylo to vlastně naše první rande. Počasí celý den nestálo za nic, ale nám déšť nevadil. Pociťovali jsme štěstí, že jsme spolu a uvědomovali si, jak nám nestačí ten vztah na dálku.

„Něco pro to musíme udělat,“ neustále opakoval Patrik. „Tak se přistěhuj někam blíž,“ navrhovala jsem. „Nebo ty,“ usmál se. „Třeba bychom si mohli pronajmout nějaký byt v Brně.

Žili bychom tam nejdřív jako kamarádi, ve vší počestnosti… a pak by se vidělo.“ Jeho návrh mě docela překvapil a chvíli jsem nad ním dokonce reálně uvažovala. Pak jsem připustila:

„Asi by to bylo docela těžké, jen tak odejít úplně do neznáma a vzdát se všech kamarádek, příbuzných a světa, na který jsem zvyklá. Snad časem, ale teď ještě ne… A chápu, že ty bys řešil stejný problém.“ „Tak co s tím uděláme? Zůstaneme milenci na dálku?“ ptal se Patrik.

„Nespěchejme,“ odpověděla jsem. „Co se má stát, to se stane. Láska si vždycky najde nějakou cestu. Můžeme se takhle občas vídat v Praze. Jednou za čtyři týdny výlet na Moravu také zvládnu – a předpokládám, že i ty opačným směrem.

To máme tři až čtyři setkání během měsíce. Během nich přijdeme na to, jestli má smysl dělat nějaké zásadní změny.“ Patrik to považoval za rozumný přístup a souhlasil.

Cesty přes celou republiku

Další průběh byl právě takový, jaký jsem ho vylíčila. Každý druhý víkend jsme se střídali v cestování za láskou napříč republikou. A protože naše služební povinnosti nás poměrně často zavedly do hlavního města, setkávali jsme se i tam.

Když tam byl jeden pracovně, ten druhý přijel soukromě. Po čtvrt roce takovéto „kočovné“ lásky jsem si uvědomila, že Patrik v mém životě a v mém srdci hraje opravdu důležitou roli.

Nechtěla jsem přijít s nějakými závěry jako první, abych nebudila dojem, že jsem na tom vztahu víc závislá než on. Čekala jsem, zda a kdy ke stejnému úsudku dospěje on. Po jednom setkání v Praze mi poslal moc krásný mail. Psal v něm:

„Celou zpáteční cestu se mi po tobě moc stýskalo, Ireno, dokonce natolik, že jsem byl v pokušení vystoupit z vlaku a vydat se za tebou zpátky – jenom proto, abych tě ještě chvilku viděl. Nevím, jak se na nás dva díváš ty, ale takhle to dál nejde.

Musíme něco udělat. Jestli se jeden z nás má obětovat a opustit své dosavadní zázemí, rád to vezmu na sebe.“

Sestěhovali jsme se

Hned jsem mu odepsala, že jsem připravena ke stejnému kroku. Nakonec jsme oba dospěli k překvapivému rozuzlení: co kdybychom se oba dva přestěhovali do Prahy a začali žít spolu právě tam? Nemuselo by to ani znamenat změnu zaměstnání, pokud nám ve firmě vyjdou vstříc.

S tou prací se to povedlo nakonec napůl. Patrikovi problémy nedělali a převedli ho na pražské ústředí firmy. Já jsem neuspěla, ale podařilo se mi alespoň ukončit pracovní poměr dohodou.

Spoléhala jsem na to, že si v Praze najdu jinou práci – rozhodně snadněji než by tomu bylo u nás na Karlovarsku. Najít byt nebylo těžké. O náklady na nájem jsme se podělili. Museli jsme zaplatit nějaké peníze předem plus kauci, ale s tím jsme počítali.

Ani já, ani Patrik jsme nepatřili k rozhazovačným typům a měli jsme něco našetřeno. Do začátků to bohatě stačilo – kromě toho moji rodiče, kteří ten krok docela podporovali a fandili mi, přislíbili, že mě v případě náhlé nouze podpoří.

Věci mi při stěhování pomohl do Prahy dovézt manžel kamarádky svým autem. Jednu jarní sobotu jsme se tak s Patrikem objali na chodbě našeho společného příbytku.

„Věřil jsem, že jednoho dne ta chvíle přijde,“ řekl a já mu poprvé nabídla ústa k polibku jinde než v hotelovém pokoji, jak tomu bylo dosud zvykem.

Poznávali jsme jeden druhého

Dá se říct, že teprve nyní jsme se začali skutečně poznávat. Bylo to zvláštní, usínat a probouzet se vedle Patrika s tím, že druhý den nemusí jeden z nás někam odjet – a že stejně krásný večer a ráno se budou opakovat.

Zpočátku jsme si vychutnávali vzájemnou blízkost, po které jsme tak dlouho toužili. Já jsem si zaměstnání našla poměrně brzy, dokonce jen o pár ulic dál, než pracoval Patrik.

Jezdili jsme tak každé ráno společně a odpoledne jsme se setkávali před Patrikovou prací a společně chodili na nákup. Oba dva – aniž bychom to nahlas vyslovili – jsme toto soužití považovali za trénink na manželství.

Nebyla jsem natolik naivní, abych si nemyslela, že časem nepřijdou hádky. Moji rodiče, jakkoliv tvořili přímo ukázkový pár a byli do sebe zamilovaní i po čtvrt století manželství, se občas také pořádně „chytli“ a jednou spolu dokonce nemluvili celý měsíc.

Nebyla jsem vztahovačná, žárlivá, puntičkářská ani ješitná a tak jsem věděla, že případnou krizi dokážu ze své strany překonat.

Podobně uvažoval i Patrik a tak jsme na sebe jen párkrát zvýšili hlas a vzápětí se vždycky rychle a krásně usmířili. Pak se však objevil zásadnější problém: Patrik přišel o práci.

Dost se ho to dotklo, protože firmě mnoho obětoval… jenže vyměnilo se tam vedení a nový ředitel nařídil redukci počtu pracovníků. Patrik byl jedním z těch, kdo to odnesli… jak se zmínil, mimo jiné i proto, že byl v Praze vlastně „přivandrovalcem“.

Řekl v té době jednu větu, která mě citelněji zasáhla: „Doufám, že jsem se nezmýlil a ty za tu ztrátu stojíš, Ireno.“ Nijak jsem to nekomentovala, ale uvnitř duše jsem pocítila smutek.

Problémy se hromadily

Patrik se z té rány dlouho vzpamatovával a měl s hledáním nové práce docela potíže. Ne že by nebyla, ale on příliš srovnával a každá nabídka mu připadala taková, že si výrazně pohorší.

Vrcholem všeho bylo, když se mu z firmy ozvali, že by se mohl eventuelně vrátit na své původní místo na Moravě. Viděla jsem na něm, jak tu nabídku zvažuje. „Mohla bys tam jet se mnou,“ navrhl nesměle.

„Přece se nebudeme pořád stěhovat jako nějací tuláci, Patriku,“ bránila jsem se. „A co kdybych tedy odjel sám?“ zeptal se. Podívala jsem se mu do očí: „Ty bys mě tady nechal?“ Nevydržel můj pohled a sklopil hlavu.

„Asi ne,“ řekl tiše, „ale vážně nevím, co mám dělat.“ Zůstal v Praze, našel si novou práci, ale nebyl šťastný. A dával mi to patřičně najevo. Přímo i nepřímo mě označoval za viníka svého trápení.

Nic ho netěšilo, ze společně naplánovaných akcí se vymlouval a už jsme se ani tak často nemilovali. Vadilo mi to nejen kvůli tomu, že náš vztah se ocitl v těžkém období, ale i proto, že jsem nechtěla, aby se můj milovaný trápil. Šlo to s ním však čím dál tím víc z kopce.

Jednoho dne na mě nečekal před prací, jak jsme si domluvili a vrátil se až pozdě v noci a opilý. Demonstrativně jsem mu ustlala v obýváku. Druhý den ráno jsme kolem sebe chodili jako na válečné stezce. Opravdu jsem se zlobila a dávala to najevo.

„To je hezké,“ rozčilovala jsem se, „když už nás nedělí velká vzdálenost jako v minulosti, začneme si ji mezi sebou budovat sami kvůli takovým hloupým problémům. Osud nám asi moc nepřeje, Patriku…“ Vzhlédl ke mně:

„Všechno se dá změnit a napravit.“ „A jak?“ zeptala jsem se. „Když se vrátíš na Moravu, budu nešťastná já. Když zůstaneš v Praze, budeš nešťastný ty. A pokud se jakýmkoliv způsobem rozejdeme, budeme se trápit oba dva.

Vidíš nějaké řešení?“ Patrikovo mlčení bylo výmluvnější, než kdyby cokoliv namítal.

Přišlo miminko

Napětí mezi námi se udrželo celý další týden. Navenek se nic neměnilo, ale cítili jsme se jeden vedle druhého náhle nejistí a zklamaní. Po týdnu mi Patrik řekl:

„Když jsme byli od sebe vzdálení stovky kilometrů, říkala jsi, že láska si vždycky najde cestu… abychom nespěchali. Udělejme to nyní také tak. Necháme věcem volný průběh. Slibme si, že se budeme snažit vyjít si vstříc nebo se alespoň nechat na pokoji, ano?“

„A má takový vztah cenu?“ pochybovala jsem. „To poznáme,“ řekl a já z tónu jeho hlasu vnímala, že si přeje, aby vše dopadlo dobře. Láska si nakonec cestu opravdu našla… prostřednictvím toho nejkrásnějšího, co může mezi mužem a ženou být.

Dva týdny nato jsem Patrikovi oznámila, že jsem těhotná. Zachoval se jako zodpovědný a dospělý muž. Vzpamatoval se a najednou to byl znovu ten starý Patrik, jak jsem ho znala a milovala. Na říjen máme naplánovanou svatbu a miminko se nám narodí začátkem jara…

Irena (28), Praha

Další článek
Související články
3 minuty čtení
Bylo mi osmnáct a na krku jsem měla maturitu. Zrovna v té době jsem potkala v bistru moc hezkého kluka. Byla to láska na první pohled. Začínaly maturity a v rádiu hráli zasmušilou písničku Maturant od skupiny Katapult. Měla jsem přesně promyšlené a rozepsané, co všechno si musím během takzvaného svatého týdne nacpat do hlavy. Bylo potřeba, abych denně vstávala v půl páté a spát chodila po půlno
5 minut čtení
S Kamilem jsme byli manželé třicet let. Myslela jsem si, že je nám dobře a jsme šťastní. Jednoho dne se ale všechno změnilo. Pochopila jsem, že i když někoho známe dlouhá léta a máme ho rádi, tak o něm zdaleka všechno nevíme. I když jsme přesvědčeni o tom, že ho známe dokonale. S některými lidmi zkrátka žijeme dlouhá léta pod jednou střechou a netušíme, že ve své minulosti mají strašné tajemstv
4 minuty čtení
Po rozvodu jsme si šli s bývalým manželem každý vlastní cestou. Roky plynuly a já si na svůj nový život zvykla. Šťastná jsem ale nebyla. Před lety jsem se provdala za svoji první lásku. Byla jsem přesvědčená o tom, že nám to s Milošem vydrží. Když se ale dopustil několika nevěr, rozhodla jsem se rozvést. Oba jsme si našli partnery a žili nové životy. Čas ale ukázal, že to byla chyba. Loni na Vá
6 minut čtení
Po smrti manžela se mi zhroutil svět. Únik jsem v hledala v knížkách. A právě knížky mi jednoho dne přivedly do života spřízněnou duši. Nemohla jsem si přát lepšího manžela, než byl Petr. Seznámili jsme se náhodou během studií, když mě kamarádky přesvědčily, abych šla na večírek. Obvykle jsem si s vrstevníky nerozuměla – připadali mi hluční a dětinští. Petr byl jiný. Jako jediný do sebe nelil a
3 minuty čtení
Bylo stylové zamilovat se, zrovna když se blížil nejkrásnější měsíc v roce. Ale ke svatbě, kterou jsem si tak přála, vedla ještě dlouhá cesta. Nějak jsem neměla na kluky štěstí. Byla jsem tichá a neprůbojná, spíš taková šedivá myška, na rozdíl od kamarádek, které oslňovaly vodopády zlatých či rusých vlasů a energickou povahou. Moji rodiče, a zejména babička, která u nás bydlela, těžce nesli, že
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
nasehvezdy.cz
Absolonová hledá bohatého sponzora, hlaste se!
Na dovolenou u moře, na luxusní kabelky, šaty, nebo dokonce na nové auto musí Monika Absolonová (48) zatím zapomenout. Všechny její úspory se totiž rozkutálely. Nejen proto, že má zpěvačka po rozcho
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
iluxus.cz
Nový sedan Lexus ES pro novou éru
Lexus představuje v evropské premiéře zcela nový model ES, nová technologie s vysokou úrovní pohodlí a bezpečností. Osmá generace tohoto globálního sedanu prémiové třídy přijde na trh počátkem příštíh
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
epochalnisvet.cz
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
Do „třináctých“ komnat Rudolfa II. nahlédne jen málokdo. Augšpurský obchodník Hans Kraft je jedním z vyvolených. „Teď se můžete chlubit tím, že jste viděl, co mnoho jiných ne,“ usměje se na něj císař, když ho provází mezi policemi své kunstkomory.   Pravda, obdobných sbírek existuje v Evropě celá řada, pražská kunstkomora císaře Rudolfa II. (1552–1612) se
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
21stoleti.cz
Změna ve fungování mitochondrií u laboratorně chovaného parazita
Vědecký tým z Ostravské univerzity, Biologického centra Akademie věd ČR a dalších evropských a amerických institucí odhalil zásadní změnu v energetickém metabolismu parazita Vickermania ingenoplastis,
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
epochaplus.cz
Jak černé skříňky odhalují příčiny katastrof?
Černé skříňky, ač oranžové, jsou klíčovými svědky leteckých neštěstí. Od pádu ruského Tu-154 v Černém moři až po jejich neuvěřitelnou odolnost v extrémních podmínkách – tato zařízení ukrývají odpovědi na otázky, co se pokazilo. Přečtěte si, jak fungují a proč jsou téměř nezničitelné. Slyšíme o nich ve zprávách v souvislosti s leteckými tragédiemi. Ale víte,
Udržitelnost pod značkou luxusu
rezidenceonline.cz
Udržitelnost pod značkou luxusu
Ještě stále panuje představa, že dům postavený na ekologických principech musí být výhradně minimalistický, až asketicky zařízený. Pokud se ovšem realizace ujmou zkušený architekt s nadanou designérkou, realita vypadá zcela jinak. Hlavním cílem tohoto projektu bylo minimalizovat dopad budovy a jejího provozu na životní prostředí. A protože dům si navrhovali sami majitelé, uznávaný indický architekt
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
skutecnepribehy.cz
Pochopila jsem, proč mi to místo tolik pomohlo
Když jsem ztratila manžela, moc jsem se trápila. Netušila jsem, že existuje místo, které vdovám vrací radost a chuť do života. Pomohlo i mně. Můj Jindřich byl naprosto skvělý manžel. Znali jsme se z vysoké školy. Byla to láska na první pohled, zamilovala jsem se hned, jak jsme se potkali na první přednášce. Po škole jsme
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
historyplus.cz
Záhada tanečního moru: Proč se stovky lidí unavily k smrti?
Křivolakými uličkami Štrasburku se rozléhají divoké výkřiky. Stovky obyvatel města se do hudby extaticky zmítají, svíjejí a všelijak kroutí. Ve tvářích mají zcela mrtvolný výraz a viditelně jsou na konci svých sil. V poskakování ale neustávají, dokud vyčerpáním zcela nepadnou. Co bylo příčinou podivného „tanečního moru“, který v létě 1518 město zachvátil? Štrasburk platí
Směs z lesních hub nakyselo
tisicereceptu.cz
Směs z lesních hub nakyselo
Na nakládání se hodí hříbky, babky, lišky i poddubáky. Suroviny na 4 sklenice 1 kg očištěných hub 2 lžíce octa sůl Na nálev 500 ml octa 1,5 l vody 10 kuliček pepře 10 kuliček nového k
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
nejsemsama.cz
Chcete jít vpřed? Hýbejte se
Život je jako jízda na kole, a kdo chce udržet rovnováhu, musí se hýbat. Kila ani roky nejsou překážkou, jen výzvou. Co je nejvhodnější, když sedavý způsob života začíná ovlivňovat zdraví? Je to chůze – nejlepší pohyb venku, při kterém přirozeně posilujete celé tělo. Stačí alespoň třicet minut chůze obden a ve svižnějším tempu. Pokud máte
PETEXPERT DEN 2025
epochanacestach.cz
PETEXPERT DEN 2025
V sobotu 31. května 2025 se v pražském Pesoparku v Uhříněvsi uskuteční první ročník akce pro širokou veřejnost – PetExpert den. Tento celodenní zážitkový program je určen pro všechny milovníky psů, jejich psy i rodiny s dětmi. Akce je zdarma a nabídne praktické ukázky práce se psy, přednášky, odborné konzultace, soutěže, stánky se sortimentem pro
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
enigmaplus.cz
Záhada hromadných úmrtí ptáků: Neznámá síla zabíjí za letu celá hejna
Je to děsivý pohled. Krajina, kam až oko dohlédne, je poseta těly mrtvých ptáků a z nebe s tupým žuchnutím padají na zem další a další. Jako by snad početné hejno za letu zemřelo ve stejný okamžik. Mn