Mám dvě děti, syna a dceru. Vždy jsem byla hrdá na svou rodinu a těšila se z každého společného okamžiku. Poslední dobou se můj svět otočil vzhůru nohama.
Mé děti mi vlastně vždy dělaly jen radost! Syn se vydal vydělávat do zahraničí a dcera nám zůstala doma. Máme totiž dvougenerační domek. Když se dcera zamilovala, její volba nás nadchla. Její Karel se nám od první chvíle líbil.
Byl to pohodový, pracovitý kluk, který si vždy věděl rady a staral se nejen o svoji rodinu, ale pomáhal i nám. Manželství se tak zdálo bezproblémové a děti, které se jim záhy narodily, byly šťastné.
Varovné signály
Jako matka jsem byla šťastná, protože dcera měla všechno, co si mohla přát. Když začala Jana zase pracovat, začaly se objevovat malé změny. Nejdřív to byly jen nevinné výmluvy: „Musím zůstat déle v práci“, nebo „Jdu ke kamarádce!“.
Zpočátku jsem tomu nevěnovala větší pozornost, vždyť my vždy rádi pohlídali. Ale začala jsem vnímat, jak se její chování postupně mění. Už se tolik nezajímala o děti, neučila se s nimi, nehrála si s nimi, neptala se, jak se mají.
A co bylo nejhorší, přestávala komunikovat se svým manželem. Vždycky jsem věřila, že vztah mezi manžely je základem stabilní rodiny, ale mezi nimi to bylo čím dál tím více napjaté.
Rodina se rozpadala
Ticho ve vzduchu mezi nimi bylo hmatatelné. Najednou nebyly žádné společné večeře, žádné plány na víkend. Místo toho se oba uzavírali do svých vlastních světů. Děti to samozřejmě cítily.
Jako matka jsem věděla, že pokud děti začnou být nervózní a nešťastné, je to vždy známka něčeho vážného. Jejich smutné pohledy, tichý smích, zkrátka vše, co se dalo pocítit u nás doma, začalo mluvit za vše.
Moje dcera přestala být tou šťastnou a vděčnou matkou, kterou jsem znala. Nechávala děti víc a víc samotné, přestala se jimi zabývat a jejich potřeby ignorovala. Děti si zvykly na to, že matka je téměř vždy zaneprázdněná nebo zcela nepřítomná.
Zatímco ona se stále scházela s přáteli, chodila na večírky, řešila pracovní záležitosti a věnovala se osobním aktivitám, děti byly s námi a Karlem. Jednoho večera, když se měla vrátit domů z práce, mi místo toho volala a její hlas zněl jinak než obvykle.
Byl napjatý a nervózní. „Mami, musím ti něco říct,“ začala, ale já věděla, že to nebude nic jednoduchého. „Pohádali jsme se s Karlem, víš, že to není dobré,“ pokračovala, ale její slova už nezněla jako omluva. Spíš jako varování. Byla roztřesená, jak jsem ji nikdy nepoznala.
Zbořila mi můj svět
„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se, i když jsem vlastně odpověď už dávno tušila. „Není to, jak to vypadalo. Karel mě nechápe. Cítila jsem se osamělá,“ odpověděla. A pak přišlo přiznání, které zbořilo svět, jak jsem ho do té doby znala. „Scházím se s někým jiným!“
Opouští nás všechny
Její slova mě zasáhla jako blesk. Nemohla jsem tomu uvěřit. „Proč mi to voláš?“ dokázala jsem se jen zeptat. „Nemohu vám už dál lhát a bála jsem se tvé reakce,“ řekla. Potom na mne vychrlila, že už v našem domě nevydrží ani minutu.
Nesnáší Karla i celý svůj dosavadní život. „Budu bydlet u Marka!“ zakončila s tím, že děti si od nového školního roku vezme k sobě. Její milý je totiž ze sousedního města. Podala už žádost o rozvod a Karla postavila před hotovou věc.
Rázem mi došlo, proč dnes přijel Karel dřív z práce a ani na nás nehalekal, jako jindy. Z našeho domu odešla radost. Jana si brala děti na víkendy, přes týden byly zatím doma, protože školu měly přes ulici. Nedokázali jsme si společně sednout a vše zkusit rozumně probrat.
Jsem bezmocná
Jana se vždy jen v pátek zastavila pro děti a v pondělí je většinou vysadila před školou. Náš, do té doby veselý zeť, který zavítal do hospody jen svátečně, začal víkendy v hospodě trávit. Nejhorší je pocit bezmoci, že nemohu nic dělat. Kde jsem udělala chybu?
Jak jsem se později dozvěděla, Jana svého současného partnera poznala v práci. Jaké klišé! Byl to kolega, který jí věnoval pozornost a naslouchal jejím problémům, protože spolu trávili víc času než doma s manželem.
Stokrát omletý příběh
Postupně se mezi nimi vyvinul hlubší vztah. Petrova empatie a porozumění, kterých se jí patrně přestalo dostávat od Karla, jí chyběly, a tak se začala cítit znovu atraktivní a milovaná. Co bude dál, nevím jistě.
Snad tu zůstane alespoň Karel, který u sebe bude mít naše vnoučata alespoň občas. Jana zpátky k nám nechce, i když jí Karel i tuto možnost nabídl s tím, že on by se odstěhoval. Opravdu nevím, co tak strašného jsme jí všichni udělali…
Marie T. (62), Jablonec nad Nisou