Před lety jsem byla na dně. Když jsem v parku spatřila starou ženu bez domova, dala jsem jí svou poslední bankovku.

Když se mi blížila čtyřicítka, měla jsem takové podivné období. Se svým tehdejším přítelem jsem chodila šest let a ocitli jsme se ve slepé uličce. Nějak jsme se nedokázali rozhýbat k tomu, abychom udělali další krok.

Nechtěli jsme svatbu ani děti, nakonec se ukázalo, že nechceme ani jeden druhého. Rozchod byl logickým krokem, ale stejně mě to nepotěšilo.

Životní ztroskotanec

V práci jsem začala dělat chyby. Měla jsem pocit, že kam se podívám, tam se něco hroutí. Už dlouho jsem se necítila tak špatně. A moc mi nepomáhali ani rodiče.

Když jsem mámě vykládala, že jsem se rozešla a v práci to se mnou jde od desíti k pěti, prohlásila něco o tom, že jsem životní ztroskotanec.

Cesta parkem

Jednou jsem se vlekla z práce domů a byla jsem totálně bez nálady. Šourala jsem se parkem u vlakové stanice, kde se to jen hemží bezdomovci a různými individui. Ze zvyku odmítám dotazy, jestli nemám drobné, a nikoho si nevšímám.

Pak jsem ale ucítila něčí pohled, což mě trošku překvapilo. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila starou ženu, nějakou žebračku bez domova. Měla kolem sebe spoustu igelitek a byla oblečená, jako kdyby mrzlo.

Dobrý skutek

Vypadala zuboženě a v té chvíli mě napadlo, že jakkoliv blbě na tom jsem, může být ještě hůř. Přišlo mi jí líto, a tak jsem sáhla do peněženky, že jí dám nějaké drobné. Mince jsem neměla, jen poslední dvoustovku.

Na okamžik jsem se zastavila, ale pak jsem jí ty peníze dala. Nic neřekla, ale bankovku přijala. Pak ke mně natáhla ruku a podala mi šňůrku s korálky. V očích se jí objevily slzy. Také jsem měla na krajíčku.

A když jsem dorazila domů, regulérně jsem se rozbrečela. Když mě to přešlo, pořádně jsem se vysmrkala a měla jsem pocit, že se mi ulevilo. Pohled do lednice mi sice také téměř vehnal slzy do očí, protože tam nic nebylo, ale mávla jsem rukou. A vypravila jsem se k rodičům.

Korálky čarovaly

Mamka byla ráda, že mě vidí, a omlouvala se za to, jak se chovala, když jsme spolu mluvily posledně. Připravila mi báječnou večeři a já u ní strávila prodloužený víkend. Pomáhala jsem na zahrádce a vyčistila si hlavu.

V pondělí jsem šla do práce lehkým krokem a všechno mi šlo od ruky. Když si mě v pátek zavolal šéf, trochu jsem se vyplašila. Myslela jsem, že jsem opět něco pokazila. Ale on mi jen představil nového kolegu, který k nám nastupoval.

Kamil byl ohromný fešák a pořád se na mě usmíval. Nenápadně jsem v kapse nahmatala korálky od té žebračky a pořádně je stiskla. Od té doby se stala spousta báječných věcí. S Kamilem jsem začala chodit, před dvěma lety mě požádal o ruku.

Je zajímavé, jak se někdy věci v životě obrátí k lepšímu, když si myslíte, že vás už nic dobrého nečeká.

Lucie L. (51), Klatovy