Po rozchodu jsem si pronajala malou garsonku. Jak se ale vzápětí ukázalo, neobývala jsem ji pouze já sama.
Ponechala jsem rozsvícené světlo, ale ani to nezabránilo záhadné bytosti se projevit. Tajemná síla postupně měnila způsoby, jakými mě chtěla vyděsit. Šokující příhody nakonec měly své vysvětlení, ze kterého však rovněž běhal mráz po zádech.
Záchvaty smutku
Stalo se mi to před mnoha lety, kdy jsem nějaký čas žila sama po rozchodu se svým tehdejším přítelem. Nebylo to zrovna dvakrát veselé období mého života. Bydlela jsem v malé pronajaté garsonce a z toho rozchodu jsem se trochu vzpamatovávala.
Často jsem mívala záchvaty smutku a pak se mi opravdu hodně těžko usínalo. Jednoho večera ale k důvodům nespavosti přibyl další.
Spánek v nedohlednu
Šla jsem tehdy spát o něco dříve, protože mě čekal náročný pracovní den. Když jsem zhasla lampičku na nočním stolku a pokoušela se usnout, nedařilo se mi to.
Převalovala jsem se v posteli ze strany na stranu a byla jsem nervózní z toho, že budu na zítřek nevyspalá. Čím více jsem se pokoušela usnout, tím méně se mi to dařilo. Asi po hodině se mi už naštěstí začaly klížit oči.
Ve chvíli, kdy jsem upadala do spánku, se však stalo něco hrozného a nevysvětlitelného. Zřetelně jsem cítila, jak ze mě nějaká síla stahuje peřinu.
Neodvažovala jsem se pohnout
Okamžitě jsem byla zase úplně vzhůru a roztřásla jsem se strachy. V první chvíli jsem si myslela, že se do mého bytu vloupal nějaký zloděj nebo násilník. Pak mě napadlo, zda se mi třeba nezačalo už něco zdát, jak se mi klížily oči.
Chvíli jsem se skoro neodvažovala pohnout. Pak jsem se trochu uklidnila, ale vzápětí šok pokračoval. To už se peřina ocitla úplně na zemi.
Nikdo jiný v pokoji nebyl
Vykřikla jsem a rozsvítila stolní lampičku. Čekala jsem, že uvidím něco strašného, ale všechno se zdálo být v pořádku. Nebyl tu nikdo jiný kromě mě. Nechápala jsem to. Nedokázala jsem si rozumově objasnit, jaká síla mohla z mého těla stáhnout peřinu až na zem.
Výsledkem každopádně bylo, že jsem celá vyčerpaná usnula až někdy pozdě k ránu. A samozřejmě se mi zdály všelijaké noční můry, takže jsem se ráno probudila úplně vyčerpaná.
Ledový závan
Se svým zážitkem bych se bývala ráda někomu svěřila, ale obávala jsem se, že by se mi lidé spíše vysmáli. Průběžně jsem o tom celý den přemýšlela.
Když přišel večer a já se – tentokrát opravdu hodně unavená – chystala ke spánku, měla jsem strach z nadcházející noci. Ponechala jsem tedy lampičku rozsvícenou a doufala, že usnu i při světle. Tentokrát byl můj zážitek ještě horší.
V nebezpečí jsem se necítila
Na vlastní oči jsem sledovala, jak se peřina stále rychleji posunuje na druhý konec postele. A k tomu všemu jsem pocítila podivný ledový závan na obličeji. Opět jsem probděla skoro celou noc, naštěstí pak byl víkend, takže jsem mohla spát přes den.
Po několik následujících večerů se situace pravidelně opakovala. To už jsem se bála a děsila trochu méně, protože jsem se necítila v nebezpečí. Brala jsem to tak, že jsem se stala obětí ošklivých vtípků a provokací nějakého ducha.
Jako kdyby mi ta neznámá síla četla myšlenky, zanedlouho přišly další způsoby strašení.
Ozvala se divoká muzika
Byla jsem občas zvyklá pouštět si před spaním na uklidnění nějakou hudbu. Teď jsem to vlastně potřebovala ještě víc než kdy předtím.
Měla jsem ještě starý přehrávač na CD disky a v něm jsem si nejčastěji pouštěla relaxační muziku, která se vždycky ukolébala ke spánku. Jednoho večera ovšem skladba náhle zmlkla a místo ní se ozvala nějaká divoká hudba, jakou jsem doma ani nikdy neměla.
Opět jsem si to nedokázala nijak vysvětlit. Zkusila jsem disk vyndat a znovu pustit a situace se opakovala, ale u úplně jiné skladby. Poté, co jsem zase pocítila onen ledový závan, mi došlo, že mě tajemný duch straší jiným způsobem.
Stěhování bylo jediným řešením
Hudbu jsem si tedy pouštět přestala, avšak vystřídalo ji tajemné praskání parket. Strašení se odehrávalo ještě asi měsíc a nakonec mě už ani tak moc neděsilo, přesto jsem se rozhodla změnit podnájem, protože v tomhle bytě jsem dál žít v klidu už nemohla.
Na posmrtný život jsem změnila názor
Když jsem pak naznačila majitelce bytu, co se mi stalo, znovu následovalo zděšení. Řekla mi, že kdysi dávno, před mnoha lety, tam bydlela osamělá matka s malým synkem, který se stal obětí tragické nehody.
Dodnes jsem přesvědčená o tom, že to byl právě duch toho zesnulého chlapce, který si možná chtěl jenom hrát. Proč si jako svou oběť vybral právě mě, je mi ale záhadou. Na posmrtný život jsem předtím moc nevěřila, ale dnes už si nejsem tak úplně jistá.
Každopádně po přestěhování do nového bytu se už nic podobného nikdy neodehrálo. Naštěstí.
Alice M. (58), Trutnov
