Moje známosti vypadaly podobně. Jako magnet jsem přitahovala problematické muže. Kamarádky mě přesvědčovaly, že nejsou všichni stejní, ale já jim nevěřila.

Nevím, jak je to možné, ale vždy jsem se dokázala zamilovat do muže, o kterého jsem se prakticky musela starat, místo toho, aby on byl oporou pro mě. A to byly ještě ty lepší případy. Když jsem se seznámila s Jiřím, zdálo se, že bude konečně vše jinak.

Často se rád napil

Byl milý, pozorný, nosil mi květiny a dárky. Také měl dobré místo, protože pracoval v bance. Věřila jsem, že je to konečně ten pravý. Byla jsem jím tak okouzlená, že když mě po roce požádal, abych si ho vzala, souhlasila jsem.

Po svatbě bylo všechno ještě nějakou dobu růžové, pak se ale situace začala měnit. Nehrnul se k žádné domácí práci a neprojevoval žádnou snahu mi pomoci. Zase jsem na všechno zůstala sama, ale utěšovala jsem se tím, že alespoň domů nosí slušné peníze.

Měl nadprůměrný plat, jak taky rád často zdůrazňoval. Také měl spoustu kamarádů, kteří k nám často chodili.

Předvedl svou druhou tvář

Zpočátku jsem připravovala pohoštění v klidu, ale postupem doby mi jejich návštěvy začaly vadit, zvlášť když jsem viděla, že jde o normální pijatyky. Připadala jsem si časem jako služka. Jednou jsem to Jiřímu vyčetla.

„Vadí mi ty tvoje sedánky s kamarády, jsi pak jak vyměněný a já vám jen posluhuju!“ Jiří si to na chvilku vzal k srdci. Návštěv na chvilku ubylo, ale alkoholu naopak přibývalo. Jiří už nepil jenom o víkendech, ale připadalo mi, že si něco dá i přes týden.

Do práce nechodil opilý, ale přesto začal mít problémy. Netrvalo dlouho a dostal výpověď. Teď jsem byla opravdu zase na všechno sama. Z mého platu prodavačky v knihkupectví jsme jen tak tak přežili. Kde bere ale Jiří na další alkohol, jsem se nikdy nedozvěděla.

A zatímco dříve měl při pití jen maximálně smutnou náladu, teď začal být i agresivní. Postupně jsem se od jeho rodiny dozvěděla nové skutečnosti, které mi dříve všichni raději tajili.

Budu raději sama!

Jiří prý má s alkoholem vleklé problémy a agresivní byl už dřív, jen si mysleli, že když si mě vezme, všechno se zlepší. Nemůžu si pomoct, ale dodnes jim v duchu vyčítám, že mě tehdy nevarovali.

Uběhl nějaký čas a já si čím dál více uvědomovala, že už to nevydržím. Jiří se nemyl, válel se opilý na gauči, a když vyrazil ven, museli mi ho dovést kamarádi. Ale běda, když jsem mu něco vytkla, to na mě sprostě útočil.

Jednoho dne došlo k velké hádce, která vše změnila. Jiří mi vrazil takovou facku, že jsem spadla na zem. To byla ta poslední kapka. Okamžitě jsem si začala hledat podnájem, protože byt, ve kterém jsme bydleli, patřil bohužel Jiřího rodině.

V celkem krátké době se mi podařilo odstěhovat a podala jsem žádost o rozvod. Pak jsem se zařekla, že už zůstanu raději sama. Nikdy jsem nepotkala muže, který by za něco stál. „Neblázni, jsi ještě mladá a nejsou všichni stejní,“ tvrdily mi moje kamarádky.

Ale já jsem byla přesvědčená, že už se do žádného vztahu pouštět nebudu. Životem jsem dál kráčela sama, ale ne osamělá. Měla jsem rodiče, kamarádky, známé a snažila jsem se chodit do různých kurzů a navštěvovat různé akce.

Sice mě trochu mrzelo, když jsem viděla, jak si moje kamarádky postupně pořizují děti, a na akce tudíž jezdily i s celými rodinami, ale názor jsem změnit nechtěla.

Nechtěla jsem věřit

Jednoho dne však do knihkupectví vešel muž a hledal nějaké knihy, vesměs klasiku, kterou jsem milovala. To, že dospělý muž čte v dnešní době Dickense nebo Balzaca, mě upřímně zaujalo. „Hledáte ty knihy pro syna či dceru do školy?“ opatrně jsem vyzvídala.

„Ne, tyto tituly mi ještě schází v knihovně,“ usmál se. Dlouho ještě postával v prodejně a povídali jsme si o knihách. Poté začal chodit do našeho knihkupectví pravidelně.

I mému vedoucímu to přišlo divné, protože naše knihkupectví bylo malou prodejnou v zapadlé uličce. „To není jen tak,“ usmíval se.

Překvapil mě

Jednou přišel tajemný muž až pozdě odpoledne. Popravdě mi po něm už bylo smutno. Tak jsem si na jeho návštěvy zvykla. „Nemohl bych vás pozvat někam na kávu, až tu skončíte?“ Upřímně mě jeho pozvání potěšilo. Dokonce jsem si to už i přála. Na kávu jsem šla.

Jaroslav, jak se jmenoval, mě nezahrnoval planými lichotkami, jako ze začátku Jiří, ale byl milý a zvláštním způsobem charismatický. Začali jsme se scházet nad kávou častěji. Nedokázala jsem zpočátku odhadnout, jaký vlastně skutečně je.

To, že je to vtipný a slušný muž, jsem tedy poznávala postupně. Pracoval jako inženýr v místní firmě, po večerech četl knihy.

Našla jsem lásku

Ještě dlouho ale trvalo, než jsem ho pozvala i k sobě domů. Nechtěla jsem už nic uspěchat. A Jaroslav mě nenutil. Časem jsem zjistila, jak výjimečného muže jsem v něm poznala.

Uměl držet slovo a byl mimořádně pracovitý a hodný. Co tedy zbývá dodat? Jsme spolu dodnes. Od našich dvou synů máme i tři vnoučata.

Olga K. (59), České Budějovice