Přišla jsem tragicky o maminku a její náhrada, kterou přivedl domů tatínek, má macecha, ovlivnila můj život víc, než jsem chtěla. Bohužel ve špatném smyslu.
Když mi bylo pět let, má maminka zemřela. Vzpomínky na ni mám sice rozmazané, ale vím, že byla láskyplná osoba. Ona mi ukázala, jaké to je mít rád a vytvářet pohodu a teplo domova. A pak najednou nebyla. Já zůstala sama s tátou.
Teta? Máma? Helena!
Tatínek byl pro mě hrdina, který zastoupil role obou rodičů. Jenže pak si přivedl jinou ženu. Helenu. Nikdy jsem ji neměla ráda. Byla chladná. Jakoby mne přehlížela, i když před otcem se snažila. Musela se o mne starat, ale mluvila se mnou jako s dospělou.
Nebrala ohledy na city dítěte. Takže pamatuji, jak jsem podle ní měla rozlítané vlasy. „Po kom to máš, to nejde učesat,“ říkávala. Narážela na moji maminku, na kterou žárlila?
Když jsem dospívala, neopomněla naznačit, že se zakulacuju. Ona mi to vyčítala? Sama měla řiť, že by se na ní mohla servírovat hostina pro celou ves. To říkával můj strýc, který ji také neměl rád.
Opuštěná v tichu
Můj tatínek spíš neviděl, co se děje. Byl rád, že někoho má, a já se bála svěřit. Helena mi i zakazovala plnit si sny, realizovat mé nápady. Přitom to byl náš dům. Proto, jak mi bylo osmnáct, jsem odešla.
Tehdy jsem si řekla, že si najdu někoho, kdo mě bude milovat, kdo mi ukáže, že nejsem špatná. Měl to být Viktor. Muž, který se mi zdál silný, vyrovnaný. Cítila jsem, že když budu s ním, nic už mi nebude chybět.
Ovládal mne
Netrvalo dlouho a zjistila jsem, že silný muž může být také velmi zraňující. Viktor byl jiný než ostatní. Od začátku mě ovládal a já to jen neviděla. Začal mě ale pak kontrolovat, rozhodovat, co mám dělat a co mám říkat. A já jsem se tomu přizpůsobila.
Říkal, že mě miluje, ale jeho láska byla spíše nadvláda. Jeho despotismus mě držel v jakési kleci, kde jsem ztrácela sama sebe. A neuměla jsem utéct. Proč také? Zase do prázdna? Abych věděla, že nikam nepatřím?
V totální pasti
Zvláštní bylo, že jsem si to všechno plně neuvědomovala. Cítila jsem, že ho potřebuji. Když jsem udělala chybu, obvinil mě.
Když jsem se smála, snažil se mne něčím srazit. Když jsem měla názor, usměrnil mě. Zase. Opět jsem byla ta malá, tichá a neviditelná holčička. Zcela ztracená.
Celý život v trapu
Kdybych tenkrát měla sílu, řekla bych Viktorovi „dost“. Ale nešlo to. Vysvobodila mne až jeho smrt. Bylo mi 67 let. Mohla bych začít žít, ale mám pocit, že napravit ty roky bez sebevědomí nejde.
Jana T. (70), Ostrava