Jako bych se ocitla v nějaké detektivce. Partner mi dopřál vše, na co jsem si vzpomněla. Každé moje přání bylo už předem splněno.
Žila jsem s ním rok a stále mě něčím milým překvapoval. Nejvíc svojí nebývalou štědrostí. Nic pro něho nebylo problém. Jezdili jsme si, kam jsme chtěli, dopřávali drahé večeře v restauracích.
Nosil mi květiny. Dovolená pro něho nebyla problém každý čtvrtrok. A k tomu peníze na domácnost, ze kterých jsem bez námahy šetřila na zadní kolečka.
Skrýval tajemství
Dopřávala jsem si kosmetiku i kadeřníka, a dokonce i masáže, které nebyly vůbec levné. Kamarádky mi záviděly, a to jsem jim často musela něco tajit, aby neměly vztek.
Moc dobře jsem věděla, jak umí být zlé a pomlouvat zrovna tu, která se nedostavila na naše pravidelné srazy. Já si je ale nechtěla nechat ujít. Bavilo mě trochu si popovídat s holkami, které jsem znala od dětství.
Svého Rudu jsem poznala právě díky jedné z nich. Byl to její vzdálený příbuzný. Zrovna se přistěhoval a nikoho v našem městě neznal. „Klofni ho, je sám a bude rád, že někoho má,“ nabádala mě kamarádka a já se chopila příležitosti.
Nic o něm nevím
Zprvu se mi nijak zvlášť nelíbil, ale později jsem mu přišla na chuť, jak se říká. Byl moc milý a taky vtipný. Z ničeho nedělal problém. Až později jsem si uvědomila, že o něm vlastně vůbec nic nevím. Jen to, že je rozvedený a bezdětný. Nevyptávala jsem se.
Jedno mi ale přece jen nešlo do hlavy. Kde na všechno bere tolik peněz? Jeho důchod nebyl právě vysoký a o jeho úsporách jsem nic nevěděla. „Možná něco zdědil,“ říkala jsem si.
Potom mě napadlo, že ani nevím, kam pozdě večer chodí. Oblékl se vždycky do černého, na záda si vzal batůžek a šel. Prý je zvyklý se procházet. Bez pohybu nemůže žít!
Bylo to divné
Byl to tón jeho hlasu, který ve mně vzbudil podezření. „Že by měl ženskou? Co v tom mohlo být?“ Nedalo mi to a čekala jsem na něho, až se pozdě v noci bude vracet. Poprvé se nedělo vůbec nic. Přišel, osprchoval se a šel spát.
Ale jeho druhý příchod mi udělal v mých otázkách jasno. Přijel na cizím kole, luxusním a na první pohled hodně drahém. Hned ráno ho popadl a byl pryč. Určitě ho prodal!
Jinak to nebylo možné. Po pár dnech se situace opakovala. Přitáhl zahradní sekačku. Taky určitě drahou. Měl ji v nějakém vaku a hned ráno s ní odešel.
Šel do sebe
Vrátil se a mluvil o dovolené. „Ty kradeš, co?“ Ani se nesnažil zapírat. Navíc z něho vypadlo, že si pobyl pár let ve vezení. Za krádeže! Byla jsem vzteky bez sebe, ale nechtěla jsem o něho přijít. Co jsem měla dělat? Přece neudám svého přítele.
Milence a kamaráda! Životního druha! A taky ta ostuda! Musel mi slíbit, že všeho nechá. Rozhodla jsem se z vypočítavosti, že si ho prostě vytrestám sama. Jinak bych snad z toho onemocněla vzteky. Našla jsem mu brigádu. Dobrovolnickou a neplacenou!
Pomáhal v jedné neziskové organizaci a hodně se nadřel. Moc si ho tam chválili, jak je obětavý! Říkala jsem si vždycky: „Kdybyste jen věděli, co je zač!“ Pracovat jsem ho nechala celý rok, aby svoje hříchy odčinil. Docela se mu to zalíbilo. A mně taky. Měla jsem čas na kamarádky a na nějakou tu dovolenou jsem taky ušetřila!
Barbora P. (64), Příbram