Babičku jsem navštěvovala v domově pro seniory až do její smrti. Když zemřela, zůstalo mi po ní staré klasické pero.
Babička žila dlouhá léta v domě s pečovatelskou službou a svoje poslední roky už strávila vsedě koukáním do zahrady. Pravidelně jsme ji navštěvovali, přestože nás moc nevnímala. Já jí česala vlasy, máma četla noviny a brácha pak pouštěl hudbu.
Zkrátka jsme jí dělali společnost. Babička neměla žádný majetek, schovávala si jen peníze na pohřeb. Měla všechno promyšlené, aby nás nic nestála.
Starožitný kousek
Když zemřela, bylo mi necelých osmnáct let. Po její smrti jsem dostala háčkovaný ubrus a staré pero. Mám ráda starožitné kousky, takže to pro mě byly opravdové poklady, kterých si moc vážím. Zvlášť, když je mám po milované osobě.
Inkoustovým perem jsem nikdy dřív nepsala, ale na babiččinu počest jsem ho začala používat. Na začátku jsem dělala kaňky, ale pak už mi to šlo krásně. Bylo toho hodně co psát, končila jsem maturitní ročník.
Jako podvodnice
Každý den po škole jsem si doma vypracovala jednu z maturitních otázek a máma mě pak zkoušela. Nervozita stoupala a musím říct, že mi to moc nešlo. Jenže jednoho dne se stala podivná věc. Zápisky perem jakoby mi šly okamžitě do hlavy.
Mámě jsem přeříkala úplně všechno, jako bych to četla z papíru. Starší vypracované otázky už jsem si tak dobře nepamatovala. Rozhodla jsem se tedy přepsat perem po babičce naprosto všechno.
Už během přepisování jsem cítila, jak se mi vrývají informace do paměti. Stal se zázrak – od té doby, co jsem pero používala, mi z hlavy nevypadlo ani slovo. Připadala jsem si skoro jako podvodnice, jenže takový tahák byl spíš kouzlo.
Zkouška dospělosti
Babička musela o této vlastnosti pera vědět, měla ho pečlivě uschované. Sama kdysi učila dějepis a vsadím se, že si všechno pamatovala právě díky němu.
Nebyla jsem žádná premiantka, ale maturitu jsem zvládla takříkajíc levou zadní a jsem přesvědčená, že to bylo jen díky babičce. Mamince jsem to později všechno pověděla, ale ona si nemyslela, že by pero po babičce bylo nějak kouzelné.
„Možná tě to pero jen navnadilo a pak už tě učení prostě bavilo,“ spekulovala. Ať je to, jak chce, bez pera bych u maturity zdaleka tak nezazářila.
Domněnka se potvrdila
O pár let později jsem nakonec přinutila mámu přepsat perem alespoň malou část sonetů od Williama Shakespeara. Když je pak odříkala jakoby nic, sama vykulila úžasem oči. Nakonec musela uznat, že moje domněnka byla pravdivá.
Anna V. (50), Zlín