Sedmdesáté narozeniny mého muže nebyly právě moc veselé. Můj muž všem oznámil, že s dosavadním životem končí a bude si užívat!

Oslavu významného životního jubilea svého milovaného manžela jsem dlouho dopředu promýšlela do všech detailů. Byl totiž velký perfekcionalista a jen tak s něčím se nespokojil. Ke mně i k synům ale byl hodný. Žádný tyran nebo skrblík.

Posledních třicet let podnikal a dost se nadřel. Vybudoval firmu z ničeho. Byl vyučený truhlář a postupně zaměstnal dvacet lidí. Staral se o ně jako o vlastní a oni ho za to měli rádi. Ostatně, já samozřejmě také.

Nevěra mě poznamenala

Občas jsme se pohádali, ale vždycky dokázali nalézt nějaký kompromis, který by vyhovoval oběma. Třeba když syn zběhnul ze studií. Můj Saša do něho vkládal velké naděje a byl z jeho jednání velmi zklamaný. „Já toho kluka vydědím!

Nedostane už ode mě ani korunu!“ rozčiloval se, ale já ho dokázala přivézt k rozumu. Náš syn měl přece nárok žít vlastní život, i když jsme s jeho počínáním nemuseli souhlasit. Prostě, vždycky jsme se doplňovali a já považovala naše manželství za šťastné.

No, vlastně skoro šťastné. Před pár lety mi totiž byl Saša nevěrný. Ani se nesnažil zatloukat. Čestně se přiznal a omluvil. Mrzelo mě to tehdy opravdu dlouho, ale co jsem měla dělat? Rozvést se a zůstat sama?

Poplakala jsem si a snažila se na všechno zapomenout. O tom úletu už jsme spolu nikdy nemluvili. Ale nějaká ta pochybnost v mém srdci zůstala. Občas jsem manželovi zkontrolovala tajně telefon a občas aktovku, zda nenajdu nějaké kompromitující důkazy.

Slavnostní projev mě šokoval

„Mami, neblázni, táta tě miluje!“ uklidňoval mě můj mladší syn Adam. Jen on věděl o té nevěře, tomu staršímu jsem to pro jistotu neřekla. Hned by vyletěl, byl už odmalička takový prudký a impulzivní. Ale k té oslavě. Měla být krásná a taková domácí, hřejivá.

Jídlo, které měl Saša nejraději a hudba, kterou miloval. Cimbálovka! To bylo to největší překvapení, které ho čekalo. O nějaké dárky moc nestál, vždyť po čem toužil, už dávno měl. V den D bylo vše, jak mělo být. I já.

Nové šaty a dokonce i tak trochu nová postava. Během čtvrt roku se mi podařilo zhubnout o krásných patnáct kilo, abych se manželovi líbila.

Těšila jsem se, jak si dne ve společnosti synů, jejich rodin a také našich zaměstnanců hezky užijeme, ale čekala mě studená sprcha. Projev manžela, na který jsme se všichni tak těšili a očekávali od něho poděkování, začal slovy: „Asi vás zklamu, ale já se svým dosavadním životem končím!“

Chodil po horách

V první chvíli jsem myslela, že předá firmu konečně synům a začneme si společně užívat důchodu, ale byla to pravda jen částečně. Firmu skutečně synům předal, ale užívat si chtěl sám. Beze mě! „Pořád jsem měl nějaké povinnosti. Celý život jen starosti.

Teď si vezmu batoh a jdu do světa. Sám!“ řekl, aniž by se na mě podíval, a odešel ze slavnostně vyzdobené zahrady domů. Zůstala jsem jako opařená. Vždyť jsme se ani nepohádali! Jak to myslel? Po chvilce jsem se vydala za ním, ale on už doma nebyl.

Na stole jen ležel lístek, že se mi ozve, abych neměla strach. A já ho v tu chvíli opravdu neměla. Cítila jsem totiž tak hrozný vztek a ponížení, že strach byl tím posledním, na co bych si vzpomněla. Uplynulo čtrnáct dní, než se mi Saša ozval.

Člověk by čekal, že bude někde v Austrálii nebo Novém Zélandu, ale on ne. Byl v Tatrách a chodil po horách. Byla jsem stále víc přesvědčená, že se zbláznil. Jinak jsem si jeho jednání neuměla vysvětlit.

Úplně se změnil

Uplynul další měsíc a můj vztek se postupně měnil v obavy a strach. Když zazvonil telefon, vrhla jsem se k němu rychlostí blesku. „Jsem v Beskydech. Koupil jsem tady takovou chajdu. Nechtěla bys přijet?

Stýská se mi!“ řekl tak trochu omluvně a já v první chvíli nevěděla, co odpovědět. Rozum mi velel, abych ho odkázala někam…, ale srdce říkalo: jeď!“ Nakonec jsem poslechla srdce a jela. Přivítal mě úplně jiný chlap. Saša pohubnul a narostly mu vousy.

Slušelo mu to! „Musím se ti omluvit. Já musel utéct. Nemohl jsem ti to říct. Přemluvila bys mě, abych to neudělal. Ale já musel, jinak bych se zbláznil!“ přiznal a já mu uvěřila. V naší chajdě jsme zůstali až do další zimy.

Potom se Saša dal přemluvit k pobytu u moře. K dřívějšímu životu se už vrátit nechceme. Starosti jsme přenechali mladším a odolnějším!

Olga T. (66), severní Morava