Před těžkým životním rozhodnutím jsem se procházela po parku, kde byly sochy koček. To místo mě zvláštním způsobem uklidňovalo, jako by mělo magickou moc.
Tahle část parku byla vždycky moc pěkná, ráda jsem tu sedávala na lavičce a dívala se, jak si hrají děti na hřišti, po trávníku běhají psi a lidé se tu procházejí. Vodila jsem sem své děti a nakonec do těchto míst občas přivedla i své vnuky.
Sama jsem tu bývala často, zejména od té doby, co jsem nastoupila do důchodu. Nacházela jsem tu klid a balzám pro svou duši. Zejména v dobách, kdy mi nebylo lehko, mi dělal parčík se svou léčivou energií dobře.
Kočky
Když do něj jednou instalovaly sochy koček, vypadal ten koutek přírodního ráje až magicky. Pejskařům se to moc nelíbilo, já ale měla ke zvířatům pozitivní vztah obecně.
Byli to oni, pejskaři, kdo se postaral časem o to, aby se ta kočičí výstava přesunula jinam. Ovšem i ta krátká chvíle, kdy kočky ovládly park, stála za to! Jedna mi byla zvlášť sympatická, sedala jsem na lavičce proti ní a dívala se jí do očí. A ona mně.
Občas jsem měla pocit, že mě hypnotizuje a že se dá z jejích očí číst. Přišel podzim a spolu s ním se zhoršilo moje zdraví. Jako každý rok v tu dobu!
Zase ta záda!
Tentokrát mě zlobila záda. Musela jsem si zajít k lékaři, který mě poslal na vyšetření, a to nedopadlo dobře. Čekala mě možná operace.
Když jsem se tu neblahou zprávu dozvěděla, neměla jsem doma stání, a i přes strašnou bolest a léky proti ní jsem se to pozdní odpoledne vydala na svou obvyklou procházku parkem. Usadila jsem se proti oblíbené soše kočky a dívala se jí do očí.
Bylo to zvláštní, ale měla jsem najednou pocit, že je ta bolest mírnější. Jak jsem se na kočku dívala, všimla jsem si, že se na soše vyřádili holubi. Vytáhla jsem z kabelky vlhčený ubrousek a snažila se ji očistit.
Moc se to nedařilo, proto jsem si druhý den přinesla dokonce kyblík s vodou a saponátem. Šlo to rozhodně lépe. Očistila jsem i další kočky kolem. Tak jsem se zabavila prací, že jsem ani bolest nevnímala.
Když jsem tehdy přišla domů, nemusela jsem si brát prášek na bolest. Nebyla jsem ale tak naivní, abych si myslela, že jsem se bolesti nadobro zbavila.
Říkala jsem si, že se určitě ozve druhý den, nebo v noci a pomstí se mi za to moje cvičení kolem soch, když jsem je myla.
Konec utrpení
Ráno se ale bolest nedostavila. Ani v průběhu dne. Když jsem si takto hověla tři dny, bylo mi to divné. Následující den jsem měla kontrolu u lékaře, a hned jsem mu hlásila, že cítím úlevu. Poslal mě na vyšetření, která ukázala nečekané zlepšení.
Operace byla zažehnána, i když bylo jasné, že to už nikdy s mými zády slavné nebude. Moc jsem o tom přemýšlela a říkala si, že se mi možná sochy odměnily za to, jak jsem se jim věnovala. Určitě mi kočičky daly jeden ze svých životů, alespoň ta moje oblíbená určitě.
Alžběta (74) Praha