Koncem léta jsem se měla vdávat. Spolužačka Zuzana si přála poznat mého budoucího manžela, což jsem jí umožnila.
Nechápala jsem, jak mi to mohla Zuzana udělat. Nebyly jsme nejlepší kamarádky, ale znaly jsme se dobře, chodily jsme spolu do třídy, myslela jsem, že je to normální, docela prima holka.
Když však později došlo na lámání chleba, jasně mi naznačila, že mě ve skutečnosti nenáviděla. Zírala jsem na ni jak tele na nová vrata. Jak mě mohla nenávidět, když jsem na ni nikdy ani křivě nepohlédla? Nemělo to logiku.
Žralo ji, že mi život rozdal lepší karty. Byla jsem na rozdíl od ní z úplné rodiny, dobře jsem se učila, kluci se o mě prali. To mi zazlívala a taky se mi za to řádně pomstila. „Páni, ty se budeš vdávat, viď?“ povídá mi s obdivem.
To už na dveře ťukalo jaro a maturita. „Říkaly holky, že za vysokoškoláka. To je úžasný. Přála bych si ho poznat. Říct mu, že si bere báječnou holku. A ať tě celý život opatruje a chrání.“
A já byla tak naivní, že jsem jí to spolkla i s navijákem. A ještě mě to i dojalo. Ta je ale milá, řekla jsem si v duchu uznale.
Anonymní dopis
Opravdu jsem měla před svatbou. Plánovali jsme ji na konec léta. To všechno jsme Zuzaně vykládali v kavárně, kam jsme ji pozvali, když si tedy tak přála Michala poznat. „Mám z vás takovou radost!“ vykřikovala a objednala tři panáky, abychom to štěstí zapili.
„Tak vám to sluší. Bude z vás krásný pár.“ Když zjistila, že Michal studuje pátý ročník medicíny, její obdiv již neznal hranic. „Budete mít chytré děti,“ chichotala se. „Hele, a až si zlomím nohu, můžu se na tebe obrátit?“ vtipkovala a usmívala se na Michala.
Všimla jsem si, že je tentokrát velmi pečlivě nalíčená a nakulmovaná. Evidentně jí záleželo na tom, aby udělala dojem. A opravdu ho udělala. Když o týden později přijela za Michalem na kolej, nezůstalo jen u hovoru.
Odjížděla druhý den ráno. Záhy jsem dostala anonymní dopis, který vše věrně vylíčil. Patrně jej psala sama Zuzana.
K nepoznání
Tehdy jsem byla přesvědčená, že mi zničila život, dneska už to vidím trochu jinak. Ani Michal nebyl svatoušek, kdoví, jak by se mi s ním žilo. Když mi osud překazil svatbu, přihlásila jsem se na medicínu a vystudovala ji.
Vdala jsem se za muže, který bohužel rovněž neoplýval ctnostmi, a po pěti letech rozvedla. Žila jsem hlavně svou smysluplnou prací, a když mi náhoda přivedla do cesty ženu s těžkým zánětem slinivky břišní, poznala jsem v ní úhlavní nepřítelkyni Zuzanu.
Byla k nepoznání, vyhublá, zubožená. I ona mě poznala. Zezelenala ještě víc, než byla. Nepatrně jsem se pousmála a tiše ji ubezpečila: „Neboj se. Přežiješ to. Já jsem to taky přežila.“ Pokusila se o vděčný úsměv.
Dana (62), jižní Morava