Lída byla moje nejlepší kamarádka, všude jsme chodily spolu. Byla fajn, ale tak krásná, že mi odloudila všechny kluky. Tedy, skoro všechny!
Všechny kluky mi sebrala Lída. V jednu dobu jsem si říkala, že se nevdám právě kvůli své nejlepší kamarádce.
Bylo to jako z nějakého filmu, na jehož konci zůstane hlavní hrdinka sama jako kůl v plotě a s pláčem odchází pustou silnicí mokrou od deště směrem k černému lesu, čímž scenárista poukazuje na fakt, že tahle žena stráví zbytek života osamělá jako poustevník.
Na gymplu jsme s Lídou chodily na taneční zábavy, do divadel a kin, na poutě nebo na turistické výšlapy, a všude, úplně všude na zmíněných akcích byli kluci.
Nevím, jak je to možné, ale všichni pálili za Lídou, která měla modré oči, dlouhé nohy, okouzlující úsměv a postavu modelky. Nikdo nechtěl žádnou jinou. Nikdo nechtěl mě!
Vdala se
Pokud si Lídu na zábavě zabral jeden, další stáli trpělivě ve frontě, připravení jako chrti na závodní čáře. Jednou mi ruply nervy a rozbrečela jsem se u snídaně. Máma se lekla, co se mnou je, tak jsem jí pověděla o tom svém trápení. Máma řekla:
„To mi spadl kámen ze srdce, myslela jsem, že se stalo něco vážného.“ Namítla jsem: „Ale tohle je vážné.“ Zasmála se a odpověděla, že až se objeví ten pravý, nebude chtít Lídu, ale mě. Odvětila jsem, že takový se ještě nenarodil.
Roky běžely, zůstávala jsem sama. Lída se vdávala ve třiceti, byla jsem jí za svědka. Vzala si pohádkového boháče, vlastnil lesy, hotely a továrnu. Připadala jsem si jako chudinka. Dopadla jsem tak, jak jsem si myslela, zůstala jsem na ocet.
Svobodná třicítka, kterou nikdo nechce. Přesně v té době jsem potkala bývalého spolužáka Jindru, skoro jsme do sebe vrazili na chodníku. Tak ráda jsem ho viděla. Vždy to byl největší sympaťák ze třídy.
Náhodička
Myslela jsem, že jen zdvořile pozdraví a půjde dál, on se se mnou ale dal do řeči. Klábosili jsme na chodníku asi půl hodiny. „Co si takhle k tomu vyprávění sednout a dát si kafe? Máš čas?“ zeptal se najednou. Ráda jsem přikývla.
Usadili jsme se v nedaleké cukrárně a pokračovali v hovoru. Byla jsem mile překvapená, jak krásně mi s Jindrou bylo. Řeč vůbec nestála, byl samý smích, a ten jeho úsměv! Říkala jsem si, že tak krásně se na mě snad ještě nikdy nikdo neusmíval.
Vtom zvednu oči a málem zařvu hrůzou. Míří k nám Lída. „To je náhodička,“ jásá a sedá si k nám, aniž by ji kdokoli zval. Bylo mi jasné, že Jindrovy krásné pohledy od té chvíle budou patřit už jenom jí.
Tak, jako to bylo vždycky s každým, o koho jsem měla zájem… To jsem se ale v Jindrovi šeredně spletla, Lídy si skoro nevšímal, její koketování ignoroval.
Stále se věnoval jen mně. Pochopila jsem, že je to ten pravý, přesně, jak prorokovala moje máma. A nepletla se! S Jindrou jsme spolu stále!
Romana (60), Karlovy Vary
