Přišla jsem o své jediné dítě a můj žal byl tak obrovský, že jsem se s tím neuměla vypořádat jinak, než pitím. Život ztratil smysl. Až mi jednou zaklepala na dveře Amálka.
Bylo to moje jediné dítě. Vymodlená dcerka Kačenka. Narodila se mi, když mi bylo čtyřicet let. Vlastně jsem už v dítě nedoufala. Já i můj muž, jsme ožili, zaplavila nás vlna štěstí. Žili jsme jen pro naše dítě, pak se ale stala ta strašná tragédie.
Kačence bylo tehdy jen pět let! Šla jsem s ní na nákup, když v tom se zničehonic rozběhla do silnice, kde právě projížděla dodávka.
Kde je Ríša?
Zemřela mi v náručí. To se nedalo smazat, to bylo navždy. Jen manžel mě držel při životě, i když sám trpěl nesnesitelným žalem. Celé to období mám jako v mlze, byla jsem pod silnými léky. A jak čas šel, začala jsem řešit svůj smutek ještě alkoholem.
Ráno jsem si musela vypít půl lahve vodky, abych se cítila líp. Z práce mě kvůli tomu brzy vyhodili. Několikrát jsem byla na léčení, ale vždycky jsem do toho spadla znovu. Na manžela už toho bylo moc, po pár letech tohoto pekla se se mnou rozvedl.
Zůstala jsem sama. Jen se svou bolestí a se psem Ríšou, kterého mi dala kamarádka. Ten mě alespoň nutil dvakrát za den vyrazit do parku, abych ho vyvenčila.
Jednou se stalo, že můj pes zmizel. Seděla jsem na lavičce notně ovíněná, a volala ho marně. Cítila jsem se hrozně. Přišla jsem o jediného tvora, který mě měl ještě rád.
Ta podoba
Druhý den jsem nechala natisknout Ríšovu fotku a rozvěsila ji všude po okolí. Byla neděle, když zazvonil zvonek u dveří. Na chodbě stála holčička, jako by mojí Kačence z oka vypadla − a v rukou držela Ríšu. Začala cosi vyprávět a já na ní mohla oči nechat.
Byla to nejen podoba, ale i gesta, mimika, posedla mě myšlenka, že se Kačenka vrátila. Pozvala jsem ji dál, ale říkala, že babička čeká před domem. Obula jsem se a běžela poděkovat. Pozvala jsem obě na druhý den na čaj.
Tak jsem se dozvěděla, že Amálka má jen babičku, maminka jí zemřela a tatínka nezná. Jak dlouho tu babička bude? Co bude s její vnučkou, která je tak malá? Celé dny jsem na to musela myslet. Napadlo mě, že bych holčičku mohla adoptovat.
A neuvěřitelné, co dokáže štěstí a naděje. Brzy jsem zjistila, že nemám na alkohol ani pomyšlení! Amálka i její babička se staly mými nejlepšími přítelkyněmi. Mojí rodinou a já se díky nim zase postavila na nohy.
A když před pár lety Amálčina babička zemřela, podařilo se mi ji získat do péče. Vždyť už mi dlouho říká „mami“! Jsem zase šťastná!
Zdena (61), Liberec