Naše velkolepé plány leckdy nemusí vyjít. Když mě přijali na medicínu, byl to můj největší životní úspěch. Rodiče byli pyšní. Přesto jsem tušila, že ze mě doktorka nebude.

To bylo radosti, to bylo slávy! Dostala jsem se na medicínu. Naši byli opilí štěstím, snili o tom odjakživa. Máma pracovala jako zdravotní sestřička, táta byl doktor. Splnilo se jim velké přání.

Pozvali babičku, dědu i tetu Jarmilu, slavilo se až do pozdních večerních hodin. Tolik se radovali, že si nikdo z nich nevšiml, že jsem nápadně tichá, v obličeji zelená, a skoro nic nejím ani nepiju. Byl to kolosální průšvih. Kdy jim to řeknu, přemítala jsem.

Bylo vyloučeno, abych studovala, a ještě k tomu tak náročnou školu. Byla jsem ve třetím měsíci s Bohoušem odnaproti. Byl to nadějný fotbalista, opora místního týmu, ale to na neutěšené situaci nic neměnilo.

Jisté bylo jen jedno: naši mě zabijou. A Bohouše asi taky. Pozvala jsem ho na oběd a noc předtím nezamhouřila oka.

Zemlbába

„Pročpak jsi pozvala Bohouše?“ divila se máma. „Vy spolu chodíte? Kvůli tomu ho přece nemusíš zvát. Kluků ještě bude… Třeba se seznámíš s nějakým prima doktorem,“ zasmála se. To už Bohouš zazvonil, přinesl mámě povadlou růži. Chtělo se mi umřít.

Měli jsme zemlbábu, což není zrovna moc slavnostní pokrm. Zdálo se, že Bohoušovi je špatně, ukázalo se, že po rozinkách, kterých bylo v jídle jako máku. Už jsem to nemohla vydržet. „Mami, tati, my vám musíme něco říct,“ vysoukala jsem ze sebe. Máma zbělela.

Táta taky. „Co nám chcete říct?“ hlesl. „Čekáme miminko,“ zašeptala jsem. Máma vykřikla a táta rozbil sklenici o zem. „To není možný!“ zařval. „Tak pitomá nemůžeš bejt!“ Zašeptala jsem se sklopenýma očima: „Jo, tati, jsem.“ Nalil si panáka. Máma plakala. „Kde budete bydlet?“ ptala se.

Peklo

Pokrčila jsem rameny: „No asi tady. Jinou možnost nemáme.“ To ji rozplakalo ještě víc. Nebyl to hezký seznamovací oběd. To, co následovalo, také nebylo nic extra.

Táta se mnou přestal mluvit a máma si z práce přinesla prášky na hlavu, které, jak jsem si s hrůzou všimla, někdy zapíjela vínem. Předtím byla abstinentka. Říkala jsem si, že se můj dosud idylický život mění v peklo, a skoro až do porodu to tak i vypadalo.

Ale když jsem si pak přinesla Irenku domů, všechno bylo jinak. Skoro se prali, kdo si ji pochová, kdo ji bude uspávat a kdo s ní půjde na procházku. A s Bohoušem se skamarádili. Po letech mi máma řekla, že lepšího muže jsem si nemohla přát. Měla pravdu!

Ludmila (64), severní Čechy