Domů     Někde mezi jablky byla ukrytá i naše láska
Někde mezi jablky byla ukrytá i naše láska
7 minut čtení

Sedávala jsem na schodech a pozorovala, jak si Petr s tátou odvážejí v kárce pytel jablek. A marně si lámala hlavu, jak na sebe upozornit.

Kdysi jsem mívala podzim ráda, ale s léty se to změnilo, teď na mě jdou na podzim úzkosti. Avšak zamlada to bylo jinak.

Líbilo se mi, jak do mlhy studeně poprchává, jak vítr krade žluté listí jabloním a vzduch voní houbami václavkami a jakousi neurčitou nadějí. A taky si Petr s tátou chodili pro jablíčka, na to jsem se vždycky těšila. Někdo mlátil na vrata.

Vyběhli jsme s dědou do chladného, temného podvečera a spatřili vysokého vousáče v černém gumovém kabátě i klobouku, který převyšoval venkovská vrata o čtvrt metru. Když je děda otevřel, ukázalo se, že vousáč vede za ruku chlapečka asi v mém věku. Petr.

Tajná láska

Seděla jsem na schodech a hleděla na něj jako na svatý obrázek. „Jdu si pro ty jablka,“ oznámil dlouhán a hodil si na záda připravený pytel jablek. „Dobrý den,“ slušně pozdravil jeho malý synek, aniž se na mě podíval. Zato já ho očima přímo hltala.

Petr byl moje tajná láska. Odjakživa. A bylo mu to úplně jedno. Hodili pytel do dvoukoláku. Poslouchala jsem, jak se s hrkáním vzdaluje. „Tobě se ten kluk líbí, viď?“ smál se děda. Zuřivě jsem vrtěla hlavou: „Kdepak. Vůbec ne.

Ani trochu se mi nelíbí.“ Nevšímal si mě. Spíš jsem mu byla na obtíž, protože si možná přečetl zamilovaný vzkaz v mých očích a nebylo mu to vhod. Kdyby se to dověděli kluci, smáli by se mu. Ignoroval mě. Ani nedokážu vypovědět, jak moc to bolelo.

Na fotbale

Bylo mi třináct, seděla jsem na lavičce, které chyběla noha, a tak se povážlivě viklala, a koukala na plácek, kde hráli kluci fotbal. Petr mezi nimi. Připadalo mi, že hraje nejlíp ze všech, i když jsem tomu samozřejmě absolutně nerozuměla.

Ale určitě to tak bylo. Hrál nejlíp ze všech. Zářil jako Pelé. Byl hvězda a já oběžnice, o niž nestál. Byl kapitán týmu, kluci o něm mluvili s uznáním a holky s obdivem. Když během jednoho zápasu vstřelil čtyři góly, obsypaly ho zástupy fanoušků.

Hlavně fanynek. Klepaly mu na rameno, jásaly, tleskaly a Hamáčková mu dala pusu na tvář. Otočila jsem se a odcházela. Všem to bylo šumák, nikdo na mě nezavolal, on, Petr, už vůbec ne.

Byla jsem sama, urousaná malá holka, neboť poprchávalo, v nepadnoucích příšerných teplákách po starší ségře. Smutná jako listopadové svítání. Déšť sílil. Chodila jsem po lesní pěšině tam a zpátky, brečela a domů přišla mokrá jako vydra.

Do kina

„Chceš chytit zápal plic?“ zlobila se máma. Musel to vědět, slepému by to bylo jasné, ale byla jsem mu ukradená. Ubíhal jeden podzim za druhým a já byla pořád věrná jako pes klukovi, který, jak se zdálo, by si o mě neopřel ani vidle.

Ségra říkala, že jsem docela hezká, že si mě zítra, za týden nebo napřesrok určitě nějaký kluk všimne. „Ale já nechci nějakého kluka, chci Petra!“ ječela jsem. Krčila rameny: „To víš, to ti zaručit nemůžu. Holky po něm dost šílí.“

Zbledla jsem jako stěna: „Tys ho s nějakou viděla? Řekni!“ Chvíli zapírala, pak nerada připustila, že něco viděla. „Šel s Hamáčkovou,“ vysoukala ze sebe.

„Ale neboj,“ honem dodala, „nevedli se za ruce, nic takovýho. Jenom vedle sebe normálně šli. Takže to nemusí vůbec nic znamenat.“ Napadlo mě: „A kam šli? To může být důležité. Kam šli?“ Sklopila hlavu, očima provrtávala podlahu.

Popadla jsem ji za ramena a třásla jimi. Vytrhla se mi a hlesla, že šli do kina. „Do kina?“ zakvílela jsem. „Tak to je konec.“

Viděli to všichni

Byl, jak jinak, uplakaný podzim. Na baloňácích se nám třpytily kapičky deště. „Končím s ním!“ vyrazila jsem ze sebe. „Prosím tě,“ smála se ségra. „Vždyť jsi s ním vůbec nezačala.“ Jakýpak nezačala. Takových let jsem na něj myslela. Nic pro něj neznamenám.

Takže končím. Moje pomstychtivost neznala mezí. Vjela do mě činorodost. Skoro jsem se nepoznávala. Náhodou, taky jsem měla ctitele.

Byl to vnuk dědova kamaráda a jmenoval se Zoubele, což mě mírně zneklidňovalo, neboť jsem si nebyla jista, jak bych se jmenovala, kdybych se stala jeho ženou.

Děsilo mě, že bych se jmenovala taky Zoubele, ale ségra namítala, že bych byla nejspíš Zoubelová, na čemž přece není nic špatného.

Ale ten kluk, na rozdíl od Petra, hrál fotbal jako ponocný, neuměl na kytaru a měl, což bylo ze všeho nejhorší, dost protivnou povahu. Nicméně když jsme si to spolu kráčeli do místního biografu, viděli to všichni.

O samotě

A kdo to čirou náhodou neviděl, tomu se to řeklo. Byla jsem na sebe pyšná. Jen mě trochu zaskočilo, že mě můj společník nechal zaplatit oba lístky do kina, obě limonády i pytlík burských oříšků. To bylo nestandardní.

Když požádal také o karamely, zamračeně jsem se na něj podívala, ale nereagoval. Přišla jsem tak o kapesné na celý měsíc. Nepočínal si jako džentlmen, ale jako buran a vidlák. Naštěstí mě za okamžik vtáhl do děje dobrodružný film.

Zlí bandité honili hodné indiány, a tak jsem na chvíli pozapomněla, že jsem v kině s pitomcem. A tak šel čas dál. Vítr hnal na okna dešťové kapky, bubnovaly, abychom si my za okny uvědomili, že zas už přišel podzim a bude studeno a sychravo.

Někdo mlátil na vrata. Vyběhli jsme s dědou z tepla rudých kamen a zaznamenali, že urostlá postava v gumovém kabátě za vraty není protentokrát Petrův táta, ale sám Petr. „Táta má chřipku,“ vysvětlil stručně a dodal obvyklé zaklínadlo:

„Jdu si pro ty jablka.“ Děda ukázal do rohu ke garáži: „Támhle, chlapče.“ Hned pak se zdejchnul a nechal nás o samotě. Hnala jsem se za ním, ale Petr na mě promluvil, takže jsem zkameněla a nedokázala se ani pohnout.

Nejkrásnější

Trčela jsem na schodech do baráku jako špatně vyřezaný svatý. „Ty s ním chodíš?“ řekl nedbale. „S kým?“ zachrčela jsem. Déšť mi máčel vlasy. „No s tím…“ hodil hlavou směrem, kde bydlela rodina toho trouby, který mě doprovázel do bijáku.

„Já?“ zoufale jsem vrtěla hlavou. „Já ne! My jsme spolu jen… koukali na napínavý film.“ Poprvé v životě se na mě usmál. Vylovil z pytle veliké jablko a podal mi ho. Zmateně jsem poděkovala.

Hodil si pytel na záda a donesl ho za vrata ke dvoukoláku, který se pak s hrkáním vzdaloval. Bezmyšlenkovitě jsem kousla do jablka. Byla jsem najednou šťastná. Pak mě něco napadlo, něco šíleného.

Rozrazila jsem vrata a křikla za vzdalující se kárkou: „A ty chodíš s Hamáčkovou, že jo?“ Z dálky se ozvalo: „Ani náhodou!“ Byl to snad nejkrásnější den mého života.

Podzimní

A tak se dá bez přehánění prohlásit, že nás dva dala dohromady naše jabloň Ontario, původně kanadská. Její plody jsou velké, sladké, šťavnaté. Obsahují hromadu vitaminu C. Sklízeli jsme je na zahradě od poloviny října.

A tak naše láska nezačala jako letní láska, nýbrž jako láska podzimní, neboť den poté, co si Petr u nás vyzvedl jablka, mě pozval na rande. Málem jsem štěstím omdlela, ještě než jsem mu na to kývla.

Chodili jsme do kina pod deštníkem, případně jsme se drželi za zmrzlé ruce, zachumlaní v pláštěnkách anebo v teplých kabátech s kapucemi. Ptala jsem se ho, proč si mě předtím vůbec nevšímal, odpověděl, že si mě všímal, ale tak, abych si toho nevšimla.

Také jsem se ptala, proč mě tedy neoslovil, odvětil, že se styděl a že se bál, že ho pošlu do háje. Řekla jsem, že bych ho nikdy do háje neposlala. „Ale jak jsem to mohl vědět?“ namítl. Kdyby nás někdo poslouchal, pomyslí si, že jsme praštění.

Anebo k smrti zamilovaní, což jsme také byli. A stále jsme. Po jeho boku jsem prožila už pěknou řádku let a vím, že on je ten nejlepší chlap pod sluncem.

Helena (62), Chomutov

Související články
3 minuty čtení
Láska kvete v každém věku. Poté, co mi zemřel celoživotní partner, jsem se přihlásila na seznamku a našla štěstí! Ráda bych vám vyprávěla příběh, který není smutný, ale dojemný. Dovedla mě k tomu moje sousedka, která, ač je jí jen lehce přes padesát let, nemá odvahu to změnit. Já jsem to udělala! Nerada chodím s kůží na trh a svěřuji se se svým životem, ale právě proto, že vím, že je spousta že
6 minut čtení
Vesnice neměla hospodu, prodejnu ani kostel. Byla tu jen kaplička, zchátralá autobusová zastávka a rybník s několika kachnami. Když jsem se od rodičů dozvěděla o tom stěhování, málem jsem spadla ze židle. Ani neumím vypovědět, jak moc jsem milovala městský život. Na můj názor se neptali Nejdřív jsem si myslela, že je to apríl a že je to vtip, protože taková pohroma se v mém životě přihodi
5 minut čtení
V mém věku už má každý něco za sebou. Já například chvíle plné lásky, dvě manželství, dvě bolestná zklamání i hluboké propady a také dva nechutné rozvody. Přesto jsem si řekla, že si zasloužím ještě jednu šanci. Život není jen o samotě, smíření a nostalgii nad tím, co bylo. Je o tom, co ještě může být… Po dvou rozvodech bych si mohla říct: „Stačilo. Muži jsou všichni stejní.“ Ale to bych se vzd
5 minut čtení
Vdala jsem se bez lásky. Doufala jsem, že časem se to změní. Až po letech jsem pochopila, že takhle to nefunguje. Nemůžu říct, že by můj manžel Filip byl špatný člověk. Je zodpovědný, stará se o domácnost a nikdy na mě nezvýšil hlas. Jenže to, co nás kdysi spojovalo, už dávno zmizelo. Naše manželství je spíš na papíře, ve skutečnosti žijeme jako dva cizí lidé pod jednou střechou. S jeho kamarád
4 minuty čtení
Potkat životního partnera v reálu, nikoliv přes seznamku, bývá ideální. Bohužel ne každý od života podobnou příležitost dostane. Můj životní příběh by se hodil jako románová předloha. Vystudovala jsem střední školu a od devadesátek pracovala na stále vyšších pracovních příčkách v bance. Takže na peníze jsem si nikdy nemohla stěžovat a spíše jen nechápavě kroutila hlavou nad tím, jak jiné holky
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Nová zelená revoluce: Spasí zemědělství genetické inženýrství?
21stoleti.cz
Nová zelená revoluce: Spasí zemědělství genetické inženýrství?
Tváří v tvář klimatické změně odborníky zaměstnává otázka, jak nakrmit rostoucí populaci. V minulém století nás zachránily pesticidy a chemické hnojení, v tom současném je nadějí úprava genů. Brzy tak
Varnský zlatý poklad: Nejstarší z nejstarších
epochaplus.cz
Varnský zlatý poklad: Nejstarší z nejstarších
Je to tolik zlata, že muzeum musí pro vystavení těch nejhezčích kousků vyčlenit rovnou tři velké sály. Jsou tu šperky, posmrtné masky, sošky zvířat, pazourkové čepele, měděná dláta nebo kladiva, korálky, keramika, náramky ze skořápek měkkýšů i mušle samotné. A na počátku tohohle nálezu není nic jiného než obyčejný hlad. „Máme málo konzerv, Raycho,“ směje
Medové paličky s limetovou šťávou
tisicereceptu.cz
Medové paličky s limetovou šťávou
Děti zbožňují výrazné chutě a především ve spojení s křupavými kuřecími paličkami. Udělejte je šťavnaté a příjemně sladkokyselé. Ingredience 500 g – 1 kg kuřecích paliček 6 lžic medu 3 lžíce o
Mozartovo město Salzburk
epochanacestach.cz
Mozartovo město Salzburk
Rodné město Mozarta ležící uprostřed krásné přírody vám nabízí nejen silné kulturní zážitky, ale také skvělý relax uprostřed krásné přírody. Město bylo založeno v roce 696 jako sídlo biskupa. V historickém centru najdete četné kostely, klášter Sankt Peter s kostelem Sankt Peter, Benediktýnský ženský klášter Nonnberg s klášterním kostelem Nonnberg nebo třeba Kollegienkirche. Nejznámější sakrální
7 kroků k bezchybnému make-upu
nejsemsama.cz
7 kroků k bezchybnému make-upu
Být nalíčená tak, aby to vypadalo, že make-up vlastně nemáte, je v současnosti velký hit, který přispívá k dokonale svěžímu vzhledu. Co přinese jaro 2025 v oblasti líčení? Trendy se vrací zpět k jednoduchosti, která oslavuje přirozenou krásu a ženskou něhu. S nánosy make-upu a silným obočím se tak postupně rozloučíme, na řadu přichází minimalismus. 1. Séra a báze Zralé ženy by měly
Orientální palác uprostřed pouště
rezidenceonline.cz
Orientální palác uprostřed pouště
Její ladné křivky, uspořádání i barevnost vykazují charakteristiky exotické marocké architektury. Rezidence plná kleneb, kupolí, okouzlujících nádvoří, zahrad a extravagantní dekorativnosti dýchá tajemnou krásou, za níž stojí mimo jiné i zruční autentičtí řemeslníci. Casbah Cove je zosobněným snem chicagského realitního investora, který je sám horlivým amatérským dekoratérem. Poté, co našel vhodný pozemek pro svůj projekt,
Charles Darwin hrál žížalám na klavír
historyplus.cz
Charles Darwin hrál žížalám na klavír
Vědec zajede prsty hluboko do klaviatury a s pohledem upřeným na skleněnou dózu na pianu několikrát důrazně zmáčkne durový akord. Vtom to v nádobě ožije. Nasbírané žížaly začnou v hlíně lézt, skoro jako by se snažili prchat. Jsou snad tito půdní červi schopni slyšet hudbu? Nikoliv. Charles Darwin ale během pokusu zjistí, že velmi silně
Nahání Morávkovou bohatý podnikatel?
nasehvezdy.cz
Nahání Morávkovou bohatý podnikatel?
Herečka a moderátorka Snídaně s Novou Dana Morávková (53) snad zastavila čas. Stále vypadá skvěle a nebojí se svou krásu dát na odiv. Není divu, že má stále spoustu ctitelů, a jakmile sdílí na inter
Tančit neumím, s tou dívkou jsem se ale vznášel
skutecnepribehy.cz
Tančit neumím, s tou dívkou jsem se ale vznášel
Moje taneční byl jeden velký trapas, už jsem to vzdával, když si najednou pro mě přišla překrásná dívka. Moje nohy se najednou vzpamatovaly. V rádiu hráli valčík Na krásném modrém Dunaji a já se rozpomněl na podivnou událost, která se odehrála tak dávno, v 80. letech minulého století. Jejím hlavním aktérem jsem byl já. Předně je třeba říci,
Rolls-Royce odhalil na zakázku upravený Phantom Cherry Blossom
iluxus.cz
Rolls-Royce odhalil na zakázku upravený Phantom Cherry Blossom
S příchodem sezóny sakur, která zahaluje různé oblasti světa do růžových okvětních lístků, představuje Rolls-Royce Motor Cars unikátní vůz Phantom Cherry Blossom. Tento velkolepý model Phantom Extende
Musel si Karel IV. na nejvyšší poctu počkat?
epochalnisvet.cz
Musel si Karel IV. na nejvyšší poctu počkat?
Moc římského krále už nemůže být větší, ale dá se přece jen ještě o něco vylepšit. Titul císaře je symbolický, ale znamená dosažení nejvyššího postavení, o jakém může smrtelník snít. A Karel IV. dokáže mít velké sny!   Český panovník Karel (1316–1378) je už od roku 1346 římským králem, ale císařský titul, který by znamenal
Nahlédněte do minulosti kouzelnou krabičkou… Drží ji teď Vatikán?
enigmaplus.cz
Nahlédněte do minulosti kouzelnou krabičkou… Drží ji teď Vatikán?
Italský katolický kněz Marcello Pellegrino Ernetti (1925–1994) spolu se svým kolegou Françoisem Brunem (*1931) tvoří počátkem 60. let minulého století součást dvanáctičlenného týmu odborníků z celého