Bylo pozdě večer, tak jsem si zkrátila cestu domů přes les. Mám pro strach uděláno, ale té noci jsem zažila něco velmi děsivého.

Věřím tomu, že ve chvílích ohrožení našeho života se o nás postarají nadpřirozené bytosti, nebo nějaké vyšší dobré síly. Sama jsem to před lety zažila! Před nebezpečím mě zachránilo tajemné modré světlo – možná to byla lesní víla nebo můj anděl strážný…

Poslední spoj mi bohužel ujel

Přihodilo se mi to už před mnoha lety jedné říjnové noci, ale pamatuji si to, jako by se to stalo včera. Byla jsem tehdy na návštěvě u kamarádky v sousední vesnici. Zapovídaly jsme se a já jsem se zdržela déle, než jsem chtěla.

Poslední autobus k nám do vesnice mi ujel doslova před nosem. Myslela jsem si, že zavolám tedy manželovi, ať pro mě přijede.

Mobil jsem měla vybitý

Zákon schválnosti ale zapracoval přímo ukázkově a já jsem zjistila, že mám bohužel u mobilu vybitou baterii. Zpátky ke kamarádce jsem se vracet nechtěla, bylo by mi to trapné.

Jedinou možností byl ještě jeden spoj, který ale zastavoval na rozcestí, necelé dva kilometry od vesnice. Znamenalo to, že mě čeká cesta temným lesem.

Z autobusu jsem vystoupila jako jediná

Nějak zvlášť mi to nevadilo. Měla jsem celkem vždycky pro strach uděláno. Proto jsem si říkala, že putování tmou v nevlídné a mlhavé podzimní noci vlastně nic není.

Z autobusu jsem vystoupila jako jediná, takže padla poslední možnost, že by mě někdo doprovodil. Do vesnice se dalo jít i po silnici, ovšem to by znamenalo dvojnásobnou vzdálenost. A pocit bezpečí by byl zhruba stejný.

Uslyšela jsem nějaké kroky

Přes les to byla zkratka, kterou jsem dobře znala za světla. Jakmile jsem se ale ocitla uprostřed noci mezi stromy, zmocnila se mě tíseň a obavy. Řídila jsem se spíš svojí intuicí, protože nebylo opravdu na krok vidět.

Ušla jsem asi sto metrů a najednou se mi zastavil dech – zaslechla jsem totiž nějaké kroky. Uklidňovala jsem sama sebe, že je to třeba srnka nebo jiné lesní zvíře. Pro jistotu jsem ale zrychlila chůzi. Neznámý muž se rozběhl za mnou.

Vzápětí jsem skoro vyjekla hrůzou. Hlasité mužské zakašlání, které se ozvalo v mé těsné blízkosti, bylo jasným znamením, že v lese je další člověk. Slyšela jsem, jak se kroky neznámého rychle přibližují směrem ke mně.

Rozběhla jsem se tak, jak to ve tmě jenom šlo. Za sebou jsem slyšela dupot a praskání větviček. Bylo jasné, že neznámý muž běží za mnou.

Potila jsem se hrůzou

Málem jsem začala volat o pomoc, ale jednak mi bylo jasné, že bych se nedovolala, a také jsem nechtěla tomu muži prozradit, kde přesně jsem. Zdálo se, že se neustále přibližuje. Srdce mi prudce bušilo a přes chladné počasí jsem se potila hrůzou.

Světlo z protisměru

Ve chvíli, kdy jsem se cítila nejhůř a smiřovala jsem se s tím, že mě dotyčný muž dostihne a přepadne, nebo možná i hůř, jsem před sebou uviděla modré světlo.

Nejprve jsem se polekala, protože jsem si ho dala do spojitosti se svým pronásledovatelem, ale vzápětí jsem si uvědomila, že svítí z protisměru. Kývalo se, přibližovalo a vzdalovalo. Pochopila jsem, že mi vlastně ukazuje cestu.

Schovala jsem se do porostu

Vydala jsem se tedy směrem, kterým mě světlo vedlo. Po chvíli jsem se dostala do hodně hustého porostu. Tam světlo zhaslo. Přikrčila jsem se a čekala, co bude dál. Srdce mi prudce a hlasitě tlouklo, div mi nevyskočilo z hrudníku.

Kroky neznámého muže se přiblížily a pak se zastavily u porostu, kde jsem byla schovaná. Ani nevím, z jakého důvodu, ale dala jsem si ruku před ústa – snad abych nevykřikla.

Nakonec odešel pryč

Jasně jsem slyšela, jak ten vetřelec ztěžka dýchá. Stál tam strašně dlouho. Připadalo mi to jako věčnost, i když se ve skutečnosti jednalo jen o několik minut. Potom se jeho kroky začaly najednou vzdalovat.

Já jsem ale ještě dlouho zůstala v úkrytu, kam mě to modré světlo zavedlo. Teprve, když jsem měla pocit, že v okolí už skutečně nikdo není, jsem vylezla tiše ven. Tehdy se znovu objevilo modré světlo a vedlo mě bezpečně až na kraj lesa.

Manžel mi příliš nevěřil

Do vesnice a domů už jsem se dostala v pořádku. Oddechla jsem si nejen já, ale i můj muž, který už měl vážné obavy. Vylíčila jsem mu všechno, co jsem prožila.

Moc mi nevěřil a přikládal to spíš mojí fantazii, která se podle něho vlivem tajemné noci rozeběhla na plné obrátky.

Pomohla mi hodná lesní víla?

Následující den jsme se ale dozvěděli, že nedaleko od vesnice byl dopaden uprchlý vězeň. Bylo mi ihned jasné, že právě on mě v noci v lese pronásledoval.

To tajemné světlo, které mě v dramatické situaci zachránilo, patřilo podle mě nějaké hodné lesní víle nebo jiné tajemné ochranitelské bytosti.

To je alespoň názor lidí, kteří se zajímají o nadpřirozené jevy a kterým jsem o svém děsivém nočním dobrodružství vyprávěla.

Simona D. (60), Karlovarsko