Po rozvodu jsem byla v koncích. Děti už měly svůj život a já si se svou osamělostí nedokázala poradit. Řešení kolegyně ale bylo cestou do pekla.
Rodičům bylo už ke čtyřiceti, když jsem se narodila. Předtím jim zemřel na leukémii můj desetiletý bratr. Já jsem přišla na svět dva dny po pátém výročí jeho smrti. Už ani nedoufali, že by se jim ještě poštěstilo mít dítě. Já pro ně byla něco jako zázrak.
Naši mě tedy přehnaně rozmazlovali, všechno za mě dělali. Taky se o mě báli a byli hodně úzkostliví. Stačilo, abych nastydla, a hned běželi k doktorovi. Možná i proto jsem si od dětství přála být lékařkou. Po promoci jsem nastoupila na internu.
Bez babiček to nešlo
Dlouho jsem se tam neohřála, protože jsem krátce nato otěhotněla. Rychle za sebou jsme měli dva kluky. Tomáš byl spolužák z medicíny a já se vdávala ve čtvrtém měsíci. Konala se rychlá svatba.
Tomáš se brzy stal zástupcem primáře na chirurgii a já se při dětech učila na atestaci. Nevím, jak bych všechno zvládala bez pomoci rodičů a tchyně. Domácnost včetně vaření mi byla cizí. Zatímco mně dvě děti stačily, Tomáš toužil ještě po holčičce.
Narodily se nám rovnou dvě. Během šesti let jsme měly čtyři děti. Já jsem běžný provoz rodiny a domácnosti nezvládala a chtěla jsem do práce. Obě babičky si u nás doslova podávaly dveře.
Odešla jsem z nemocnice a po lékařce odcházející do důchodu převzala interní ambulanci.
Chtěl rozvod
Roky běžely, děti rostly. Bohužel pak zemřel můj otec a rychle za sebou i obě babičky. Nejhorší pro mě bylo zorganizovat všechno doma. Naštěstí k nám ochotná sousedka za rozumný peníz chodila uklízet.
Zvládla jsem akorát tak připravit dětem svačiny, oběd měly ve škole, Tomáš jedl v nemocnici a večer si každý něco našel. Jako matka a hospodyně jsem zkrátka za moc nestála.
Kluci i holky postupně vylétli z domova na studie a na pětačtyřicáté narozeniny jsem od Tomáše dostala překvapivý dárek: „Kláro, chci se rozvést,“ podíval se na mě. Nebyla jsem schopná údivem zareagovat.
O patnáct let mladší kolegyně Lenka našla jeho slabé místo a utáhla ho na guláš. Doslova. Ráda vařila a pekla a nosila mu na noční služby večeři. Rozvod proběhl na první pohled v klidu, všechny naše děti to přijaly a jejich vztah s otcem to vůbec nenarušilo.
Dokonce ho navštěvovaly častěji než mě a s Lenkou si rozuměly. Očividně láska prochází žaludkem. Nejednou mi nadšeně líčily, co dobrého jim navařila nebo napekla. Když si všimly, jak se tvářím, provinile zmlkly. Ale nebyla to jejich chyba, ale moje… Brzy jim přibyl další sourozenec Jakub.
Bojovala jsem
Snažila jsem se přijít na jiné myšlenky. Vyměnila jsem byt, aby mi tam nic nepřipomínalo Tomáše. Ponořila jsem se do práce, jezdila jsem na různá školení a rozšiřovala si znalosti. Jenže jsem se vracela do prázdného bytu.
Sice jsem měla dva vztahy, ale brzy skončily. Oba muži vlastně hledali kuchařku a hospodyňku. Nejstarší syn Ríša se oženil, vdala se i Lucka, Katka a Míša mají stálé partnery, a všichni svůj život, do kterého patřím jen okrajově.
Když jsem před pěti lety cestou z ordinace uviděla Tomáše, jak se drží s Lenkou za ruku a něčemu se smějí, úplně mě to vzalo. Vypadali tak šťastně, tak spokojeně.
Závislost na prášcích
To se mi honilo hlavou, když jsem odemykala byt. Delší dobu už jsem měla problémy se spánkem, tentokrát jsem se převalovala celou noc a před očima měla Tomáše s Lenkou.
Druhý den v práci jsem byla úplně vyčerpaná, dokonce jsem přeobjednala odpolední pacienty, abych mohla jít dřív domů. Spánek zase nepřicházel. V té době jsem se sešla občas na kafe s bývalou kolegyní z nemocnice.
„Tak si vezmi prášek na spaní, vypadáš jako zombie,“ poradila mi. „Já je užívám už spoustu let a někdy si pak přes den dopřeju i nějaký ten „povzbuzovač“,“ spiklenecky na mě mrkla. Vzala jsem si prášek na spaní a usnula. A tak začala má závislost na lécích.
Bez své pilulky už jsem neusnula. Jedna už nestačila, tak jsem přidala ještě polovinu, pak druhou. Bohužel jsem měla možnost si léky opatřit.
Těšila jsem se, až vypnu
Sotva se zavřely dveře za posledním pacientem, těšila jsem se domů, abych spolkla svou pilulku a upadla do bezesného spánku. Věděla jsem, že si zahrávám s ohněm, a zkoušela prášky vysadit. Třes celého těla mě ale „přesvědčil“, že musím prášek spolknout.
Pak mi jednou večer volala dcera Lucka. Rozespalá a omámená jsem špatně artikulovala, zřejmě nelogicky odpovídala. Vlastně ani nevím, o čem jsme se bavily. Všechny čtyři děti ke mně druhý den odpoledne doslova vtrhly.
V lékárničce objevily zásoby léků na spaní a potom i další, které jim naštěstí nic neříkaly. Podezření měly delší dobu, ale můj telefonát s Luckou byl pro ně tou pověstnou poslední kapkou. Další týden jsem nastoupila na odvykací kúru, ale netuším, co bude dál…
Klára P. (54), Brno
