Zvědavá sousedka nás nenechala na pokoji ani na maličkou chvilku. Nic jí neuniklo, o všem musela vědět. Připadali jsme si s manželem, jako bychom byli pod dohledem.

Vypadala jako neviňátko. Usměvavá, hovorná a také docela pohledná. V hezké domácí zástěrce a s fialovými nakadeřenými vlasy, sepnutými do drdůlku. Budila dojem takové té babičkovské nevinnosti. Nikdo by do ní neřekl, jaká je to čarodějnice. A ona opravdu byla!

O všem věděla a všechno ji zajímalo. Neustále se na něco vyptávala a neuplynul den, kdy by se nezastavila na návštěvu. Prý se jde na něco zeptat, potřebuje s něčím poradit, je jí smutno nebo nutně potřebuje půjčit to či ono.

Manžel ji prokoukl hned

A byla to pestrá řada jejích proseb. Od koření až po jehly na přišití knoflíku nebo baterky do ovladače. Hrůza! Zprvu jsem jí vždy ráda vyhověla. Brala jsem ji jako starší a osamělou paní, které je asi smutno. Byl to ale jen můj dost nereálný pohled.

To manžel měl od začátku jasno: „Co zase, ta můra, chtěla? Určitě potřebovala něco půjčit a při té příležitosti nám obhlídla byt, co?“ Bylo to přesně tak, jak říkal. Nic jí nebylo trapné. Vlezla i do koupelny nebo na záchod.

Všímala si úplně všeho

Dokonce ji zajímala i cena prkénka na WC. Prý bylo určitě hodně drahé! Já ale manžela i tak napomínala, aby o sousedce tak špatně nemluvil. Časem jsem si musela přiznat, že je vážně moc otravná! Jejím velkým a trvalým zájmem byla naše schránka na poštu.

Neustále koukala skrz dírky, co v ní máme. Když uviděla něco barevného, byla k neudržení. Kdo píše a odkud? Snad nemáme známé v cizině? A jsou bohatí? Netušila jsem, kam na takové nesmysly chodí. Jen jsme prošli kolem jejích dveří, už strkala hlavu ven.

„Paní sousedko, co to v těch pěkných taškách nesete? Už jste zase nakupovali, co? Jistě něco luxusního.“ Než jsem stačila odpovědět, pokračovala jako kafemlýnek: „A co ten rámus, večer. To byla televize, nebo jste se s manželem pohádali?“

Byla zlá a vlezlá

Vyptávala se a já bojovala s pokušením odkázat ji do příslušných mezí. Později jsem to i udělala, protože mi povolily nervy, když měla problém s mým obědem. Prý asi neumím svíčkovou, protože voněla nějak divně! Dotklo se mě to. Jak na takový nesmysl přišla?

Hraje si snad na nějakého potravinového inspektora? Připadala jsem si jako ve vězení pod dozorem. Ani manžel neušel jejímu bedlivému oku. Prý vynášel koš a v něm byl hanbatý časopis! Tak to už byl vrchol.

Strašila mě nemocí

Ten domněle hanbatý časopis nebyl ničím jiným než katalogem jedné firmy s oblečením. Často jsem si objednávala nějaká ta trička na doma a taky šaty a noční košile. Potom mi zase bez obalu řekla, že je můj muž tlustý, abych ho tolik nevykrmovala.

Ona to prý taky dělala, a proto jí zemřel na infarkt. To se mi prý může lehce přihodit. Zadívala se mi zblízka do očí a s jistotou tvrdila, že to má můj muž spočítané. Že to pozná! Věděla jsem, že mě chce jen vytočit, ale stejně mi zkazila na dlouhé dny náladu.

Musela jsem na její tvrzení pořád myslet. Došla mi trpělivost. Měla jsem vztek. Úplně jsem ji začala nenávidět. Už z pomyšlení, že ji opět někde na chodbě potkám, se mi dělalo zle.

Týrala i další sousedy

Vymýšlela jsem, jak tu otravnou ženskou trochu zkrotit. Vlastně ne. Toužila jsem po pomstě. Nejraději bych ji viděla někde pryč. Jenže to se mi jen tak nepodaří, tím jsem si byla naprosto jistá.

Byty u nás v domě byly celkem nové a také okolí bylo více než příjemné. Kdo by se chtěl jen tak stěhovat. Nezbývalo, než se držet při zemi a vymyslet něco, co by ji přivedlo na jiné myšlenky. Nechápala jsem, proč si nevybrala jinou oběť.

Vždyť z druhé strany bytu sousedila taky s manželskou dvojicí! Byli to takoví hodně uzavření a tiší lidé. Jen jsme se zdravili a málokdy prohodili pár slov. Dodala jsem si odvahy a s tou paní jsem zavedla řeč na naši společnou sousedku.

Jen zakoulela očima a mávla rukou: „To si nedovedete představit, co my s ní vytrpěli!“ Byla jsem překvapená. Netušila jsem, že se mezi nimi něco odehrálo. Ale paní pokračovala. Bylo zřejmé, že ji těší se s někým o svoje zkušenosti podělit.

„Skoro se to bojím říct, protože je to téměř k neuvěření. Ta ženská nás pronásledovala na každém kroku. Připadali jsme si jako pod dohledem policie… Nakonec zakročil náš syn a vynadal jí tak, že už o nás ani okem, natož uchem, nezavadí!“

Otravovala jsem ji jako ona nás

Jen jsem mlčky přikyvovala. Jako by mluvila o nás, a ne o sobě. Když jsem vše vyprávěla manželovi nad hrnkem kávy, samozřejmě šeptem, aby nás sousedka neslyšela, jen nevěřícně kroutil hlavou. Byl tak naštvaný, že jí chtěl jít také vynadat. Já ho ale zastavila.

Ta ženská potřebovala vytrestat, nejen zastrašit! V hlavě se mi zrodil takový jednoduchý plán. Hned ráno jsem na ni zaklepala. Nevinně jsem se jí zeptala, zda má opravdu dceru ve vězení za drogy. Byl to výmysl, ale v tomhle případě přece každá lež dobrá.

Rozčílila se. Až se zajíkala. Prý to není pravda! Pokrčila jsem rameny a podotkla, že jsem to jen slyšela od lidí v domě. Hned druhý den jsem pokračovala. Vyčíhla jsem si ji a hned se na ni vrhla s dalším vymyšleným drbem. „Prý se po vás ptal nějaký cizí pán.

Asi exekutor. Vy máte nějaké dluhy, že?“ Sousedka z toho byla úplně v šoku. Já ale na odpověď nečekala a každý den jí naservírovala něco nového a stejně děsivého. Už si k nám nechodila nic půjčovat, ale byli jsme si jistí, že se sledováním nepřestala.

Nemohla jsem s tím jen tak přestat

Viděla jsem, že moje terapie funguje. Že ta protiva ztrácí půdu pod nohama. Ochutnala si tak vlastní medicínu. A já chtěla, aby už navždy se vším přestala. Obešla jsem město a v několika cestovních kancelářích jsem si nabrala jejich letáky.

Ty jsem umístila nahoru na plný odpadkový koš. Sousedka měla samozřejmě oči navrch hlavy. Ani se nestačila vyptávat, když jsem jí sdělila, že se chystáme někam do exotiky. Minimálně na Bali! Málem závistí omdlela. Já ale zasadila další úder.

Z pomsty se zrodilo přátelství

„Moc vás lituji, že na to nemáte. Tuhle pán z vyššího patra říkal, že od vás cítí stále jen topinky. Kdybyste potřebovala, založím vás,“ řekla jsem dobromyslně. Tohle už bylo na ni moc. V obličeji zrudla tak, že jsem se skoro bála, aby nedostala infarkt.

Prý to není pravda, zrovna včera si pekla kuře! Jen jsem se usmála. Jako že vím svoje a nemusí lhát. Koukala jsem na ni povýšeně, úplně stejně, jako ona na nás. Otočila se a utekla do svého bytu. Práskla dveřmi a byla ta tam.

Těšila jsem se, až tohle všechno budu vyprávět té druhé sousedce, její předchozí oběti. Úplně se rozzářila! Dokonce mi poděkovala, že jsem se za ni pomstila. Stali se z nás kamarádi. Chlapi chodí společně na ryby a my na vycházky. Stmelil nás společný nepřítel.

Simona K. (64), Ostrava