Na pionýrský tábor se mi nechtělo, nebyla jsem zrovna společenský typ. Plánovala jsem útěk, ale dnes jsem moc ráda, že se mi nepodařil. Ještě ráda jsem zůstala.
Začalo léto, naši mě poslali na pionýrský tábor. Brečela jsem kvůli tomu. Bylo mi čtrnáct a byla jsem hodně samotářská, rodiče to nerespektovali a stále se mě snažili zapojovat do nejrůznějších kolektivů. Táta se bál, že kdo má rád samotu, spěje do blázince.
Bouchl do stolu a zařval: „Holka pojede na tábor a tečka!“ Proti rozsudku se nedalo odvolat. Probrečela jsem tři noci a potom mě naši odvezli na náměstí, kde stály tři autobusy, do nichž se cpala hromada řvoucích dětí.
Napadlo mě, že uteču za babičkou, bydlela kousek odtud, ale to už mě svalnatý chlapík strkal do busu.
Kampak?
Kdyby se mi podařilo nějak se dostat k babičce, naši by byli ztracení. Babičky se bála celá rodina, nejvíc děda. Seřvala by je jako lampasák a schovala by mě u sebe. Ale táborový prostor byl oplocen a u východů hlídky. Byla jsem zoufalá a plánovala útěk i tak.
Nahnali mě do stanu s podsadou, kde byla zima, komáři a děsivá spolubydlící, která stále dokola vyjmenovávala, co všechno nejí. Bylo s podivem, že zůstává naživu, protože její jídelníček se skládal z mrkve a lentilek.
Když se šlo spát, popadla jsem kufr a plížila se k takové jedné díře v plotě. Vtom mi na rameno dopadla těžká ruka. Byl to zas ten svalovec, vedoucí oddílu nejstarších kluků. „Kampak, slečinko?“ houkl.
Dala jsem se do pláče, ač jsem byla jedna z nejstarších tábornic. Byla to ostuda. Nesmál se mi. Vzal kufr, odvedl mě zpět do stanu s podsadou, komáry a příšernou spolubydlící a povídá: „Taky jsem mockrát utíkal. Ale někdy je fakticky lepší zůstat.“
Studený čaj
Skutečně mi nezbylo než zůstat a v duchu konstatovat, že rohlíky k snídani jsou gumové, rybičková pomazánka oschlá, čaj studený, moje spolubydlící úplně praštěná a sportovní soutěže smrtící.
Svalovec nikomu neprozradil, že jsem chtěla prásknout do bot, a sem tam na mě přátelsky mrkl. Do tří dnů jsem se do něj zamilovala, jmenoval se Michal.
Když jsem se doma svěřila, že jsem se zamilovala do dvacetiletého vedoucího, táta řval, že už mě nikdy nikam nepustí. Máma ho uklidňovala, že do měsíce na Michala zapomenu. Nebyla to pravda.
Jezdili jsme pak na tábory spolu, on jako vedoucí, já coby instruktorka. Rohlíky byly stále gumové, čaj studený a soutěže ujeté, ale naší lásce to neublížilo. Někdy je zkrátka opravdu lepší zůstat.
Miroslava (65), Cheb