Zamilovala jsem se do kluka, kterého jsem občas potkávala. Tajně, nikdo o tom nevěděl, on už vůbec ne. Jenomže tu byl problém − měl holku.
Moje sny o princi se nesplnily. Celé roky jsem snila, ale zbytečně. Nebyla jsem ani dost hezká, ani dost zajímavá. Toužila jsem po dětech, po rodině, a to mladí mužové zpravidla neradi slyší.
Záviděla jsem svým spolužačkám ze základní školy. Nebyla jsem okouzlující jako Hamouzová, vtipná jako Mráčková, nevynikala jsem ve vybíjené a volejbale jako Rampová.
A ještě ke všemu jsem se mizerně učila, a tak ode mě kluci nemohli ani opisovat. Není divu, že se mé spolužačky brzy provdaly, zatímco já zůstala na ocet.
Vyučila jsem se prodavačkou, a protože začínalo léto, nastoupila jsem, tak, jako každý rok, do kiosku u přehrady, neboť otec usoudil, že se tam v sezoně dost pije a podroušení rekreanti dávají vysoká dýška.
Takhle zblízka
A tam jsem ho zase spatřila. Toho kluka, kterého jsem si všimla i loni a předloni. Vypadal fantasticky, ale nikoli nafoukaně, což se mi líbilo. Byla jsem do něho tajně zamilovaná už třetím rokem, ale bylo mi to platné jako mrtvému zimník.
Když jsem ho potkala u přehrady poprvé, koupila jsem si v papírnictví tlustý sešit a začala si o něm psát deník. V podstatě nebylo o čem psát, neznala jsem ani jeho jméno. Ale to pro mě nebyl žádný problém.
Pojmenovala jsem si ho Patrik a podrobně jsem popisovala, kde jsem ho potkala a kolikrát. Jednou jsme přišly s kamarádkami k táboráku a on tam byl s několika dalšími mladíky, hráli na kytaru a zpívali.
Připadalo mi, jako by se na mě skrze odlesky plamenů usmál, zapsala jsem si to a na dvou stránkách rozebírala, zda se mi to třeba jen nezdálo, a co by to znamenalo, kdyby to byla pravda.
A když na mě po dvou letech mé tajné lásky poprvé promluvil, našla jsem tlustý sešit nadepsaný Patrik na dně šuplíku a pokračovala v zápiscích. Pravda, sice na mě promluvil, ale ne proto, aby mě pozval na kafe nebo tak.
Byla jsem přece ta prodavačka z kiosku, kdo si chtěl něco koupit, něco říct musel. Vyvalila jsem oči a otevřela pusu. Poprvé jsem ho viděla takhle zblízka.
Moc smutná
Hluboké oči, moc hezký úsměv. Přál si baterky do magneťáku, dvě limonády, čtyři piva, chleba a deset klobás. „Chleba už není,“ vypravila jsem ze sebe nešťastně. Zasmál se: „No tak se bez něj obejdeme.
Horší by bylo, kdyby nebylo pivo.“ Dlouze jsem za ním hleděla. Naházel nákup do batohu, ten si hodil na záda, spokojeně si pohvizdoval. Limonády svědčily o tom, že se společnost rozrostla o holky. Těžce jsem si povzdechla. Byla jsem smutná.
Jeden děda, který byl v kiosku častým zákazníkem, na to dokonce poukázal. Koupil si dvacet deka gothajského salámu a pět rohlíků, a když hledal v otrhané portmonce drobné, povídá:
„Slečno, já vás tady už pěknou řádku dní pozoruju, copak že jste tak moc smutná?“ Mohla jsem mu říct, ať mi dá svatej pokoj, na druhou stranu mě téměř dojalo, že se o mne někdo zajímá.
Ale bylo by lepší, kdyby mu bylo o padesát let míň, měl vlastní zuby a nechodil o berlích. „Nejsem smutná,“ namítla jsem. „Ale jste,“ mínil. „To já poznám. Nechápu, jak můžou být ti mladí mužové tak blbí.
Copak nemají oči?“ Odpověděla jsem, že místní mladíci se zajímají o krásné rekreantky z Prahy, ne o obyčejné myšky z kiosku, které nemají vlasy jako len a dokonalé postavy. „Podívala jste se někdy do zrcadla?“ na to. Byl hodný, asi mi chtěl zvednout sebevědomí.
Dobré srdce
Jenže já zírala do zrcadla dnes a denně a nadšená jsem z toho nebyla. Děda pravil, že kdyby byl mladší, hned by mě pozval na rande, ale ve svém věku si místo toho pustí v televizi fotbal a otevře lahváče. Byl to můj jediný nápadník.
Ano, tak špatně jsem na tom byla. Ráno se vinuly ke kiosku dlouhé fronty, kdo nepřišel včas, na toho nezbylo nic. Jedna maminka se mi tu rozplakala, co prý dá dětem, když jsem před ní doprodala poslední půlku chleba.
A tak se ta paní, která se zmocnila právě té poslední půlky, vzdala čtvrtky a věnovala ji té mamince. A to se už hroutila další maminka, na niž nezbyl ani drobek, tudíž jsem jí darovala půlku chleba ze své nákupní kabely. Jsme lidi a musíme si pomáhat.
Viděl to onen děda, můj jediný nápadník, a velice mě chválil. „Jste hezká slečinka s dobrým srdcem,“ řekl. „Nějaký mladý muž s vámi udělá velké štěstí.“ Dojímal mě.
Je konec
Bývala jsem často celá naměkko, zvlášť když jsem obsluhovala nějakou maminku s miminem v náručí, vedle čekal tatínek s nafukovacím kruhem, koupili si šátečky s tvarohem a zamířili na pláž. Usměvavá rodinka, po které jsem i já tolik toužila.
Co když ji nikdy nebudu mít? Ta otázka mě trápila den co den. A nejen to. Patrik chodil s nějakou holkou! Bylo to zjevné, vodili se za ruce, všude se objevovali spolu, i u mě v kiosku. Byla přesně taková, jaká já nikdy nebudu.
Vysoká, štíhlá, s nádhernými vlasy. Samozřejmě z Prahy, jak jinak. Světačka z hlavního města. Kouřila cigarety BT, kterým se říkalo bétéčka, a nosila minisukně, aby všechny kolem upozornila na svoje parádní nohy. No a to byl poslední hřebík do mé rakve.
„Vypadáte jako přízrak,“ upozornil mě můj jediný nápadník, dědula s falešným chrupem. „Jak můžete být tak smutná, když jste tak mladá?“ divil se. „Já kdybych byl ještě jednou mladý, tak to pořádně roztočím.“
Rezignovaně jsem pokrčila rameny. Bylo mi už všecko fuk. Patrik má hezkou holku a se mnou je konec.
Kdo hledá, ten najde
Zase už jsem se toužebně zadívala za sympatickou rodinkou, manželé měli dětičky hned dvě, mířili k vodě. Můj „nápadník“ zachytil můj pohled a hned věděl, která bije. „Uvidíte, že toho pravého najdete,“ ubezpečil mě. „Kdo hledá, ten najde. Můj vnuk taky hledá.
A našel si takovou fiflenu. Vidíte?“ K mému úžasu ukázal na dvojici, která se zrovna ruku v ruce blížila. „To je váš vnuk?“ hlesla jsem. „No jistě,“ pravil. „To je náš David. S tou fiflenou, která mi pije krev.“ Jmenovala se Simona.
Poručila si dvě deci vína, a děda jí povídá: „Odjakživa nesnáším ženy, které pijí alkohol.“ David zasyčel: „Ale no tak, dědo!“ A ona povídá: „Teď je jiná doba, dědečku.
Ženy jsou moderní, řídí auta a tramvaje a létají do vesmíru.“ Děda se zachechtal a vmetl jí do tváře:
„Tak tam, slečno, co nejrychleji odleťte, protože já jsem Davidovi našel jinou nevěstu.“ Vyjekla nad tou urážkou, popadla svého milého za ruku a rychle zmizeli.
Odjela
Neuplynulo ani dvacet minut a můj idol byl zpátky, celý pobledlý. „Tak ti pěkně děkuju, dědo,“ syčel. „Simonu jsi tak naštval, že odjela do Prahy.“ Děda odvětil něco v tom smyslu, buď rád, že ses jí zbavil. Vtom přivezli melouny.
To byl zázrak, k němuž došlo jednou, maximálně dvakrát za sezonu. Přibíhali lidé zdaleka i zblízka, děda i vnuk nelenili a začali mi v kiosku pomáhat, aby to, jak se říká, odsejpalo. „Slečna umí vzít za práci,“ chválil mě děda. David se na mě usmál.
Naše oči se setkaly. Ten stařík byl asi pohádkový dědeček, nebýt jeho, tak se s Davidem jakživa neseznámím. Během melounové smršti mi David hodně pomohl a já ho za to pozvala na pivo a klobásu.
Na pláži
Potom jsme se šli projít na oblázkovou pláž. Byl to nejkrásnější večer, jaký jsem do té doby zažila, předčil veškeré mé sny a přání. Jen já a můj idol. Sedíme na pláži, pozorujeme hvězdy a povídáme si dlouhé hodiny.
Všechny stránky mého deníku byly ještě tu noc popsané. Zapsala jsem si vše, co jsme si řekli, i to, co jsme si slíbili.
Po zbytek léta jsme se od sebe nehnuli, a když jsme se po naší oblíbené pláži šli projít o dva roky později, už s námi cupitala naše Anička a já byla nejšťastnější mladá paní na celém světě. Můj sen o pohádkovém princi a šťastné rodince se splnil.
Dana (61), jižní Čechy
