V chůvičce se ozval nejdříve pláč a pak tichý hlas. Když jsem doběhla k mému dítěti do pokoje, spatřila jsem dvě tajemné postavy.
Posadila jsem se na posteli a řekla manželovi ospale: „Matýsek pláče!“ Z reproduktoru zvaného chůvička jsem slyšela vzlyky našeho syna. „Já tam jdu!“ řekl manžel rovněž ospale a s nekonečně dlouhým zívnutím vstal.
Pak zamířil rychlým krokem do patra našeho domku, kde měl pokojíček náš malý synek. Ta elektronická chůvička je k nezaplacení, řekla jsem si v duchu.
Vyčerpaná
Tenhle týden jsem byla příšerně vyčerpaná. Když jsme si Matýska přivezli z porodnice, neměli jsme s ním žádné starosti, krásně papal i spinkal. Jenomže po pár měsících, jako by se přehodila nějaká neviditelná výhybka.
Matýsek začal pravidelně několikrát za noc budit. Manžel se vrátil po několika minutách. Padl do postele a usnul snad ještě dříve, než se dotkl prostěradla. Jenomže tím pro nás tahle noc nekončila. Za malou chvíli se chůvička ozvala znovu.
To nebyl pláč
Nevěřícně jsem hleděla ze sedu na malý reproduktor. Tohle už nebyl obyčejný pláč! Matýsek jako by si něco pro sebe broukal. Tentokrát jsem šla synka uchlácholit já. Jenomže když jsem stanula na prahu jeho pokojíku, zdálo se mi, že můj syn spinká.
Spokojeně oddechoval a tvářičky a nosík měl růžové jako omalovánky. Sešla jsem tedy zpět do ložnice a zavrtala se do peřin. Než jsme s manželem stačili zamhouřit oka, ozvala se chůvička znovu! Tentokrát jsme vystartovali oba. Z chůvičky se totiž ozval hlas.
Normální lidský artikulovaný hlas, při kterém nám proběhl mráz po zádech. Copak půlroční dítě mluví? Někdo u něj určitě je! Že by zloděj, napadlo mě. Řítili jsme se po schodech k Matýskovi, když jsme ale vrazili do jeho pokoje, nikde nikdo.
A náš syn klidně spal. Prošli jsme celý dům a zahradu. Nikoho cizího jsme neobjevili. „Přece jsme ten hlas slyšeli oba,“ nechápala jsem a nutila manžela, aby ještě jednou prošel celý dům.
Ta s kosou odešla
Nad ránem manžel znovu usnul, já ale ne, a to bylo dobře. V chůvičce jsem znovu zaslechla zřetelný hlas. „Dnes jsem tu pánem já!“ Vystartovala jsem z postele a popadla nejbližší věc, kterou jsem měla po ruce, kartáč na vlasy, a vyrazila do patra.
Stolní lampa, kterou měl Matýsek po celou noc rozsvícenou, vrhala mdlé světlo na spící dítě. Už jsem se chtěla otočit a vrátit do postele, když jsem náhle zůstala stát jako solný sloup. Směrem k balkonu odcházela mlžná postava.
Měla na sobě dlouhý hábit a v ruce nějaký velký a špičatý předmět. Ihned mě napadlo, že se jedná o kosu. Bytost se ohlédla. Spatřila jsem jen obnažené zuby, jako by byla v kápi ukryta jen lidská lebka.
Ve stejnou dobu jsem spatřila směrem do chodby jinou podivnou postavu. Byla v zářivě bílé tunice a k ní byla přirostlá křídla. Anděl a Smrťák! Byla jsem přesvědčena, že oba navštívili našeho Matýska! A naštěstí zvítězil anděl!
Matýsek nám pár dní poté přestal sám od sebe dýchat. Hlas, který se v té chvíli ozval z chůvičky, mu zachránil život. Světem obchází smrt a krutost, naštěstí jí anděl chodí často v patách!
Jana (53), Příbram