Kam se jen poděla moje radost ze života, má lehkomyslnost a smysl pro humor? S léty se to všechno kamsi ztratilo, zbyl jen nekonečný smutek. Ten pocit naštěstí netrval věčně.

Bývala jsem po celý život veselá, optimistická, ba až lehkomyslná. Alespoň to říkali všichni kolem mě, ale i já sama jsem si tak připadala.

Dodávala jsem lidem, zejména nejbližším, chuť do života, z ničeho jsem si nedělala hlavu, bývala jsem, jak se říká, takové sluníčko. Pak přišly mraky.

Lidé kolem mě odcházeli, došlo i na bývalou tchyni, s níž jsem měla hezký vztah, a když mě navždy opustil milovaný starší bratr, moje chuť do života byla tatam. Najednou jsem byla stará a zbytečná. Nebylo s kým promluvit, o koho pečovat.

Bývalý manžel se oženil, vídali jsme se jednou za rok a neměli si co povídat. Syn byl zapřisáhlý starý mládenec, naznačil, ať s vnoučaty nepočítám, zvykl si na pohodlný život. Propadla jsem smutku.

Plakátek

Občas jsem prohodila pár slov se sousedkou, vdovou, postřehla, že jsem jako tělo bez duše, a radila, abych si našla nějakého koníčka, zálibu.

„Prosím tě,“ vrčela jsem, „myslíš, že mě vyléčí, když začnu vyřezávat lodičky z kůry nebo zavařovat?“ Smála se, že prý časem určitě pochopím, jak to myslela. A mezitím ať klidně zavařuji.

Vydala jsem se koupit meruňky, že tedy zavařím pár skleniček a jednu jí víceméně z legrace věnuji. Na náměstí, kde se dívám pravidelně na vývěsku, jsem objevila plakátek nadepsaný Čteme dětem. Byla to jakási akce podporující četbu. Jen jsem kroutila hlavou.

Zbytečné. Děti jen koukají do mobilů, nečtou. To je dneska svět. Vzpomněla jsem si na ten plakát, když jsem nesla synovi oběd, chodíval ke mně pravidelně v neděli. „Proč to pořádají?“ divila jsem se. „Dětem je četba ukradená.“ Řekl, že bych se divila. U nich v nemocnici někdy čítávají dětem dobrovolníci a je o to zájem.

Děvčátko z hor

Během zavařování meruněk jsem o tom přemýšlela. Bývala jsem taková čtenářka! Dávno mě to přestalo bavit. Hlavou se mi honilo, jaké knížky jsem jako malá milovala, a zda by se líbily i další generaci. A začalo mě to zajímat.

Syn pracoval v nemocnici jako lékař na ortopedii. Můj dotaz ho překvapil. „Klidně přijď,“ řekl. „A vezmi knížku, kterou jsi měla ráda.“ V nemocniční hale tiše seděla spousta dětí. Třesoucím se hlasem jsem četla úryvky z knihy Heidi, děvčátko z hor.

O holčičce, která přišla o rodiče a bydlela v horách jen s dědečkem. Děti poslouchaly, ani nedutaly. Když jsem došla k pasáži, kde se nemocná Klára učí v Alpách znovu chodit, malým posluchačům se leskly v očích slzy a mně rovněž. Čtení dětem se tak stalo mým novým smyslem života.

Jaroslava (69), Svitavsko