Měla jsem pochybnosti. Přišlo mi, že říká samé nesmysly. Ale měla pravdu. V dobrém i zlém se všechny kartářčiny předpovědi vyplnily do puntíku přesně!

Ke kartářce jsem chodila pravidelně už několik let a byla s její předpovědí vždy spokojená. Znala jsem i její dceru, která převzala živnost po matce. Vlastně se ty dvě střídaly, a tak si mě přehodily.

Prý potřebuji jiný přístup než předtím.Moc sympatická mi ale dcera nebyla. Taková suverénka. Na rozdíl od svojí maminky se s ničím nepárala. To, co jsem si dříve vyslechla vždy taktně a citlivě, mi naservírovala se vším všudy, bez zbytečných příkras.

Byla od rány

„Ten váš zanáší. Už dlouho. Nedělejte, že to nevíte, nebo alespoň netušíte. Musela vás na to upozornit i moje máma,“ prohlásila nesmlouvavě a vybídla mě, abych sejmula další kartu z komínku. Chvíli koukala a potom zavrtěla hlavou. Jako že mi není pomoci.

A hluboce vzdychla. No moc povzbudivě to tedy neznělo. „Ani v zaměstnání to s vámi nevypadá dobře,“ vrtěla hlavou. „Být vámi, hledala bych si nové místo nebo bojovala o to stávající. Lehké to ale nebude!“ Měla jsem toho právě dost. Co to do ní vjelo?

Vždyť jsem byla u její matky jen před čtvrt rokem a nic takového jsem neslyšela. Naopak, vše se zdálo být zahaleno pohodou a sluníčkem. „Zkazila mi náladu, můra jedna,“ pomyslela jsem si a začala se zvedat k odchodu. Ona mě ale rukou zarazila. Prý ještě nedomluvila!

Občas se něco vyplnilo

Poslušně jsem se znovu posadila na starožitnou židli, potaženou ošoupaným sametem, a trpělivě vyčkávala, co mi ještě poví za horor. Mlčela a prohlížela mnou vybrané karty. Koukala na ně, jako by je viděla poprvé. Určitě hrála divadélko.

Vždyť co ještě říct ženské, která si věštby už vyslechla tolikrát? Samozřejmě se všechny nevyplnily, ale občas se její máma trefila. To, když mi předpověděla narození vnoučka, o kterém lékař podle ultrazvuku tvrdil, že to bude holčička. Nebo nehodu syna.

Spadl z kola tak nešťastně, že mu museli operovat třikrát nohu. Málem o ni přišel. Přitom jel na rovině a celkem pomalu. „Je to podvod, nebo jakýsi dar? Nebo jen řemeslo vypilované do dokonalosti?“ říkala jsem si.

Měla jsem jí dost

Nějak mi tím vším nahlodávala smysl, proč lidé chodí ke kartářkám. „No, tahle má k dokonalosti ještě hodně daleko,“ pomyslela jsem si a začala si ji pečlivě prohlížet. Za vrstvou šminek se skrývala mladá tvář. Jistě jí nebylo víc než pětadvacet let.

Prostě si myslela, že co umí máma, bude umět taky. Měla jsem toho právě dost, když konečně promluvila.

Varovala mě

„Dávejte si na sebe pozor. Z těch špatných věcí, které vás jistojistě potkají, by se vám mohlo zhoršit zdraví. Srdce a tak. Ale to už závisí jen na vás, jak se k problémům postavíte.

Když se pečlivě připravíte, vyjdete z těch bitev jako vítěz,“ oznámila mi, a dokonce se na mě přátelsky usmála. To mě s ní trochu usmířilo, protože mi opravdu moc sympatická nebyla, vlastně vůbec, proč to nepřiznat.

Zaplatila jsem obvyklou taxu a konečně vypadla z toho jejího zatuchlého doupěte. Byt byl cítit cigaretami a trochu taky vlhkostí. Nějaké vonné tyčinky to nemohly vůní zakrýt.

Bylo mi už skoro na omdlení, když jsem se konečně mohla nadýchat čerstvého vzduchu u ní před domem. Kartářčina slova jsem si v duchu stále přehrávala.

Prozradil ho jeho výraz

Zněla mi v uších ještě večer, když jsem vše vyprávěla manželovi. Všemu se smál a nevěřícně kroutil hlavou, jak mi něco takového vůbec mohla namluvit. Ale při zmínce o jeho nevěře se zatvářil tak nějak křečovitě.

Uvědomila jsem si to až v noci, když jsem nemohla spát. Že se opravdu děje něco špatného. Manžela jsem za všechny ty roky našeho života znala jako svoje boty, ale tohle mi k němu nesedělo. Byl nesvůj, to byl ten správný výraz!

V noci jsem si stále v hlavě přehrávala kartářčina slova a ten manželův výraz v obličeji. Vůbec jsem neusnula a k ránu jsem si byla jistá. Podvádí mě!

Hrozil mi vyhazov

Hned po příchodu do práce jsem zaznamenala takové podivně kradmé pohledy spolupracovníků. Potom přiběhla kolegyně z vedlejší kanceláře a pošeptala mi do ucha, že se něco děje. „Asi se bude propouštět a ty bys měla být jednou z nich!

Prý nemáš dostatečnou kvalifikaci!“ Pokrčila rameny a pohladila mě soucitně po paži. Mně byl nějaký soucit ukradený. Věci se děly tak, jak kartářka předpověděla. Ale taky poradila, abych bojovala!

Já se jen tak nedám!

Neváhala jsem a šla za šéfovou. Řekla jsem jí, že znám lepší kandidáty na vyhazov. Na kolegu jsem prozradila, že v pracovní době sleduje lechtivá videa, a ještě se s tím chlubí. Další kolega občas něco ukradne, i když si každý myslí, že není co.

Jenže, i balík papíru nebo barva do tiskárny něco stojí! A kolegyně zase stále telefonuje nebo kouří na záchodě. Skoro není u stolu vidět, je pořád pryč! Nebylo to ode mě hezké, ale bojovala jsem, tak co! V lásce a válce je povolené všechno, no ne?

Měla jsem být spokojená, ale nebyla. Jasně, zanechala jsem za sebou spoušť, ale bojovala jsem, jak mi karty velely. Co mi bylo do kolegů, když mi šlo o vlastní živobytí.

Zařídila jsem se po svém

Musela jsem vyřešit svoje manželství. Rozvod mi nebyl tak úplně proti mysli, jen jsem nechtěla přijít o peníze a byt. V polední pauze jsem si odskočila a vybrala společné konto.

Nebylo tam moc, ale vše ostatní bylo psané na manžela. Nezbývalo než na něho udeřit. Ani se nesnažil moc lhát.

Na vše přistoupil

Myslel, že všechno vím. Nevěděl, že moje znalosti mají na svědomí jen ty karty! Ještě chvíli se snažil vyhýbat odpovědi na mé otázky, ale pak dočista rezignoval. „No jo, mám jinou a před ní jsem měl taky jednu nebo dvě.

Ale miluji tě, to mi musíš věřit!“ hořekoval a vypadal u toho náramně věrohodně. Byla jsem v ráži a jeho krokodýlí slzy mě nedojímaly. „Tak to dokaž, jak mě miluješ. Přepiš náš byt na mě! A auto taky.

Proč musím být za chudinku, zatímco ty si užíváš?!“ Můj požadavek ho překvapil, ale potom kývl.

Nevěřila jsem mu ani slovo, ale on opravdu dodržel, co slíbil. Všechno na mě přepsal. Myslím, že to udělal spíš kvůli svojí práci, aby neměl ostudu a nezkazil si kariéru.

Už nebylo co řešit

Domníval se, že jsme se usmířili. Ale to se mýlil. Podala jsem žádost o rozvod. Neměla jsem o co přijít, jen o jednoho nevěrníka! Rozvedli nás hned na první stání. Nebylo co řešit! Od soudu jsme odešli společně a za rohem si dali i dobrý oběd.

Člověku při tom rozvodu vyhládne! Manžel byl rád, že jsem ho nevyhnala z bytu. Žijeme stejně jako dřív. Jen jsem v jiném, lepším, postavení.

Těším se na to, co přijde

Docela mě to potěšilo. Už se sebou nenechám vorat. Jsem svou vlastní paní! Kartářce jsem šla poděkovat a ona byla skoro dojatá. A nadšená. Prý má radost, protože jsem byla jedna z jejích prvních

klientek. Už se ani nemračila. Potom mi zdarma opět vyložila karty. Čeká prý na mě milenec a strašná spousta zábavy! Život mě začal těšit. Bavit! Kartářce už bezvýhradně věřím. Nebýt jí, kdo ví, jak bych dopadla!

Stáňa M. (61), Liberec