Milovala jsem sport. Nehledě na to, že jsem byla v pokročilém stadiu těhotenství, rozhodla jsem se jít na kolečkové brusle.

Otěhotněla jsem ve dvaceti, ale tehdejší přítel mě opustil. Rozhodla jsem se dítě si nechat, i za předpokladu, že s ním zůstanu sama. Měla jsem dost přátel a rodiče. Na miminko se všichni těšili. „Postaráme se o tebe i o malé,“ ubezpečovali mě máma s tátou.

„Ale musíš na sebe dávat trochu pozor,“ nabádal mě táta. Jedno odpoledne jsem se k hrůze svých rodičů rozhodla jít s kamarádkami na kolečkové brusle. „Porod máš za dveřmi, neblázni, ještě se ti něco stane,“ strašila mě starší sestra.

Jenže já jsem byla vždycky dost sportovní typ a nebála jsem se ničeho. Potřebovala jsem se odreagovat a vyjížďku na kolečkových bruslích v osmém měsíci těhotenství jsem viděla jako skvělý nápad.

Odpoledne na bruslích

Bylo horké letní odpoledne, kdy jsem se dvěma kamarádkami vyrazila na brusle. Bruslit jsem uměla skvěle, akorát jsem se nenaučila brzdit. Kamarádky mi chtěly ukázat novou stezku. „Jitko, ale nejezdi z kopce, vezmi to jenom po té rovině,“ ukazovala mi Lenka.

„Jeď pomalu a sejdeme se u toho kiosku na konci cesty,“ instruovala mě zase Anežka. Brala jsem to tenkrát jako výzvu, kdo tam bude dřív.

Rozhodla jsem se to vzít tou kratší, pro mě neznámou cestou, jenom proto, abych holkám ukázala, že těhotenství není žádná překážka. Jenže to jsem se přepočítala. Asi v půlce cesty se terén zhoršil a začal klesat prudce dolů.

Byla jsem už dost rozjetá a v momentě, kdy jsem si uvědomila, že to asi zle dopadne, už bylo pozdě.

Řítila jsem se neskutečnou rychlostí dolů, hlasitě jsem křičela o pomoc, a když jsem před sebou najednou uviděla maminku s kočárkem, hrozně jsem se lekla a praštila jsem sebou o zem. A potom už nebylo nic.

Anděl strážný

Anděl strážný byl celý v bílém. „Jitko, Jitko, šeptal.“ Myslela jsem, že jsem v ráji. Když jsem víc otevřela oči, byl tam on. Díval se na mě a v náručí držel malý uzlíček. Zběžně jsem se poohlídla po místnosti, poznala jsem celou svou plačící rodinu.

Než jsem se stačila znovu zeptat, co se stalo, usnula jsem, ale ruku doktora v bílém plášti jsem křečovitě svírala, jako kdybych cítila, že on je ten, který mě znovu vrátil do života, a potřebuju s ním být.

Šťastná rodina

Za pár dní jsem zjistila, že jsem na těch bruslích hrozně zle spadla, měla jsem otřes mozku, ale cestou do nemocnice jsem porodila zdravého chlapečka. Chlapci jsem dala jméno Vítek, po doktorovi, který mě zachránil.

S Vítkem starším, novým chirurgem v místní nemocnici, jsem začala chodit a postupně se z nás stala rodina. A moje staré kolečkové brusle nám visí doma v předsíni a připomínají moment, který nám oběma změnil život.

Jitka H. (52), Vsetín