Z platonické lásky mě rázem vyléčila ta opravdová. A našla jsem ji tam, kde bych ji nikdy předtím nehledala. Byl to takový velikonoční zázrak.

Naši rodinu v okolí každý dobře znal. Babička s maminkou pracovaly v samoobsluze a snad žádný jejich zákazník neopomenul o Velikonocích na naše stavení s pomlázkou zazvonit. Stejně to bylo i v případě tatínka, který v nedaleké obci vedl fotbalové mužstvo.

Žádný fotbalista z okolí si nenechal ujít možnost vyšlehat trenérovu dceru či manželku. Všechny holky ze školy mi tehdy záviděly, že zrovna u nás se o pomlázce schází celý fotbalový tým, a já jsem nedokázala pochopit, co na tom mají.

Tedy až do doby, než jsem se bláznivě zamilovala do jednoho z nich. Jmenoval se Aleš, a byl to dokonce fotbalový kapitán. „Ahoj, trenérova dcero,“ oslovoval mě, ale víc jsme se nebavili. Byla jsem přesvědčená, že i já se mu líbím.

„Musím ho trošku popostrčit,“ řekla jsem kamarádce Vlastičce, které jsem přednesla svůj dokonalý plán. Chtěla jsem si s Alešem popovídat o samotě, kdo ví, možná ho i někam pozvat. Malovala jsem si to růžovými barvami.

Věděla jsem, že k nám zase přijde na pomlázku, a přišlo mi to ideální. Během toho, co se ostatní budou opíjet a přejídat, já vezmu Aleše na procházku k nám do sadu, a tam si promluvíme.

Dávali si načas

Uteklo to jako voda a Velikonoční pondělí bylo tady. S koledníky se opět dveře netrhly. Bylo mi ale jasné, že houf fotbalových nadšenců se k nám nepřižene dříve než v jedenáct.

Poledne se blížilo, dokonce i tatínek se už „domotal“ domů ze své koledy, ale páni fotbalisté stále nikde. Už jsem začínala být nervózní. Kde mohou být? Nezapomněli na nás? Vtom se rozdrnčel zvonek a ozvalo se hlasité bouchání na dveře. Bylo jich dobrých deset.

Jakmile jsme s maminkou otevřely dveře, vrhli se na nás. Motala jsem se mezi nimi a hledala Aleše. „Pojďte dál, kluci, manžel na vás čeká,“ zvala maminka celou tlupu do domu. „Nebylo vás víc?“ zeptala jsem se nenápadně brankáře Michala. „Myslíš Aleše?

Toho jsme ztratili cestou,“ smál se. „Jak ztratili?“ Michal mi vysvětlil, že se zkrátka Aleš moc opil, a tak někde zaostává.

Ležel pod třešní

To mě rozčílilo a vyděsilo zároveň. Nejenže můj plán začínal mít trhliny, ale také jsem se strachovala, kde chudák Aleš je. Musela jsem ho najít! Letěla jsem jako střela napříč vesnicí a hledala nebohého Aleše. Lehce se motající Michal mi byl v patách.

Nakonec jsme ho našli pod košatou třešní, kde spokojeně vyspával opici. Bylo mi jasné, že s tímhle panem fotbalistou si dnes už rozhodně nepromluvím, a možná to bylo dobře.

Když jsem ho viděla, jak se tam válí pod stromem, vyspává opici a všude kolem je rozsypaná vykoledovaná velikonoční výslužka, řekla jsem si, že on možná nebude tím mým vysněným princem. Něco takového jsem si totiž rozhodně nevysnila.

„Musíme ho dostat domů,“ řekl po chvíli Michal, který během naší pátrací akce trošku vystřízlivěl.

Odnesli jsme ho domů

Nechápala jsem, jak to chce udělat, ale líbilo se mi, že se chce o kamaráda postarat. Posbírala jsem do košíku rozsypanou koledu a Alešovu pomlázku, zatímco Michal se snažil spícího opilce probudit.

Po dlouhých minutách dřiny se mu ho podařilo podepřít a společně jsme ho vlekli domů. Takhle si Velikonoce jistě nepředstavoval ani jeden z nás. Celá situace byla zoufalá, ale ve výsledku vlastně hrozně komická a s Michalem jsme se při ní pěkně nasmáli.

„Radši běž domů, ať z toho nemáš průšvih. Já už to zvládnu,“ řekl mi, když jsme se spícím Alešem doklopýtali až k domu jeho rodičů. „Ale díky za pomoc, vážně,“ dodal ještě. Proč jsem si ho nikdy předtím nevšímala?

Michal byl evidentně hodný a starostlivý kluk, a to na mě tehdy udělalo velký dojem. Ještě ráno jsem měla plnou hlavu Aleše. Kde ten ale teď byl?

Večerní návštěva

Mou platonickou lásku jedním prostým gestem upozadil někdo, od koho bych to ani nečekala, brankář Michal s dobrým srdcem. A jako bych ho svými myšlenkami přivolala. Ještě ten den večer se u nás opět rozdrnčel zvonek.

Překvapení, které tam čekalo, mi vehnalo úsměv do tváře. Za dveřmi byl Michal, který po tom celém dni vypadal, jako kdyby doběhl maraton.

„Já jsem u vás asi zapomněl pomlázku,“ řekl, a měl pravdu, na botníku se válela nejen pomlázka, ale také košík s vykoledovanými vajíčky. Předala jsem mu je a ještě chvíli jsme se bavili o tom, jak proběhlo předání opilého Aleše jeho rodičům.

Stále spolu

Ten den jsme se spolu bavili poprvé, ale zdálo se, jako když se známe odjakživa. Ještě než se rozloučil, podíval se na mě a zeptal se: „Nešla by ses zítra projít, se mnou?“ A já jsem odpověděla, že moc ráda.

A tak jsme si dali naše první rande, a potom druhé, třetí… Dodnes jsme spolu, stále se máme rádi a vážíme si jeden druhého. Michal se pro mě stal tím nejvzácnějším velikonočním překvapením.

Lucie K. (57), Znojmo