Vdávala jsem se v 25 letech a už tehdy mi říkali, že si to mám rozmyslet. Můj nastávající byl prchlivý a podezíravý. Já si ale myslela, že nám to vydrží navěky.
Když dnes vidím u své dcery, kolik mají dnešní holky dostupných informací, trochu závidím. Dnes a denně čtu příběhy o ženách, které trpěly pod drobnohledem žárlivce.
Začíná to skoro vždy stejně, tak jako kdysi u mne, jenže já to nemohla s ničím porovnat. Byla jsem naivní a myslela si, že muže změním. Jak jsem se mýlila.
Ideální partner?
Mirek byl skvělý, byla s ním zábava, byl schopný. Ideální partner pro život. Ovšem držel mne trochu zkrátka. Když jsem chtěla někam jít, vyptával se, kam jdu a s kým a v kolik přijdu.
Tehdy mi to nepřišlo zvláštní, jen některým lidem v mém okolí a říkali mi, ať si sňatek rozmyslím. Já jsem se ale chtěla vdávat, vlastně mi ani nevadilo, že se mne vyptává, protože jsem to brala jako jeho péči o mne. Netušila jsem, že se to může zhoršit.
Neustále za mnou
S manželem jsme spolu byli rok, možná dva, pak se začalo jeho podezírání stupňovat. Každé ráno mne odvážel do práce, a pak čekal, než půjdu z práce. Kdykoli jsem někam šla, najednou se objevil, že mne odveze domů.
Až později jsem přišla na to, že byl schopný si v oné restauraci sednout tak, že jsme ho neviděli a sledoval, než se s přáteli odebereme k odchodu. Nic jsem nedělala pro to, aby měl důvod mi nevěřit. Nebyla jsem mu nevěrná. Ani jsem neflirtovala.
Nicméně po pár těchto příhodách si se mnou kamarádky promluvily a poradily mi, že takhle to dál nejde.
Všichni kolem to viděli
Na to samé mě upozornili v práci. Přiznám se, že mi to bylo už nepříjemné. Když jsem potřebovala v práci zůstat déle, můj muž neváhal sednout si na chodbu a čekat.
Každý, kdo ho míjel, se samozřejmě ptal, co tam ten pán, který si podezíravě měřil každého muže, dělá. Jak jsem zjistila, dokázal si to v práci zařídit i tak, aby odcházel dříve.
Všechno mu vycházelo, zatímco já jsem se dostávala do kleští a nevěděla jsem, jak z nich ven. Nejen rodina, ale i přátelé mi nabídli pomoc, útočiště, abych se rozhodla od muže odejít.
Jenže jak utéct žárlivci? Není to snadné dnes, a ani tehdy, v dávných dobách, kdy se ani nenosily rozvody.
Neuhodil mne, ale…
Jednou jsem se snažila svému muži domluvit. Byla z toho hádka jako hrom, a když jsem zmínila, že jestli to takhle půjde dál, odejdu, začalo peklo. Neuhodil mne. Ale tehdy mi silně zmáčkl ruku. To si pamatuji.
Na to, jaký z něho šel strach, se odvážil jen k jednomu hrubšímu fyzickému kontaktu. Ale mně se vryl do paměti. A urážel mne. Jak se říká, psychické týrání je ještě horší než to fyzické. Vydržela jsem to ještě dva roky.
Manžel chtěl samozřejmě děti, ale já si nebyla jistá, jestli s tímto mužem chci mít potomky. Vyhýbala jsem se tomu, což byly další důvody pro jeho prchlivost. Tehdy nebylo prostě snadné odejít od muže. Obzvláště od takového.
Dál jsem se dostávala do propasti a ještě jsem si to zkomplikovala. Hledala jsem východisko v jiné náruči, která mne bude milovat. Našla jsem si jiného.
Chtěl si to s ním ručně vyříkat
Ani mému novému příteli jsem se zpočátku nesvěřila s tím, jakého mám muže, jen jsem mu řekla, že nám to doma neklape. Po jeho naléhání, abych odešla od manžela, jsem ale musela s pravdou ven. Nebylo to tak snadné.
Samozřejmě jako první, co mému příteli vytanulo na mysli, bylo si to s manželem vyřídit ručně. To by tomu dal. I když dělal bojová umění, byla jsem přesvědčená, že můj muž by nám udělal ze života peklo.
Musela jsem utéct a vrátit se
Jednoho dne jsem proto manželovi řekla, že od něj chci odejít. Nebylo to jednoduché a po velké hádce jsem utekla. Vím, že mne pak hledal po kamarádkách, v rodině.
Tušila jsem, že takhle od něj odejít nemohu, proto jsem se mu sama ozvala s tím, že jsem se unáhlila. Celá rozklepaná jsem vsunula klíče do zámku a čekala, co bude. Čekala jsem opravdu všechno. I to, že se rozběsní a já skončím v nemocnici.
Byl si jistý, že ho neopustím
Kupodivu byl klid. Asi si byl mnou moc jistý. Až jsem ho podezřívala, že má nějaký plán. On šel ale spát. Já oka skoro nezamhouřila. S mým novým partnerem jsme posléze vymysleli plán. Vzala jsem si dovolenou.
Ráno mne manžel dovezl do práce, já se ale otočila a jela zpátky do bytu, kde jsme spolu s mým přítelem vzali mé osobní věci. Stihli jsme mne vystěhovat. Když mě manžel nenašel v práci, bylo mu to jasné.
Podala jsem žádost o rozvod a jeho temperamentní povaha se naštěstí projevila i u soudních stání, že s tím neměli u soudu problémy.
Nakonec dopadl špatně
Jak jsem se dozvěděla, můj bývalý muž se už nikdy neoženil. Měl nějaké známosti, ale víceméně skončily ze stejného důvodu jako náš vztah. Jeho žárlivost ničila život jemu i jeho ženám.
Snad prý měl někde dítě, o které se ale příliš nezajímal. Nevím. Pak jsem jen slyšela, že začal pít. Při nehodě, kdy řídil pod vlivem, přišel o život.
Našla jsem své štěstí
Já jsem se vdala znovu za mého rytíře, který mne vysvobodil ze spárů žárlivce. Máme spolu tři krásné děti. I když mé první manželství bylo krátké, mám na ně tak intenzivní vzpomínky, které se mi občas vracejí.
Jsem šťastná, že mám muže, který o mne pečuje s láskou. Dnes se trochu smějeme s Lubošem, že náš vztah začal tak trochu dobrodružně, i když kdysi nám to tak nepřipadalo.
I kamarádky musely prozřít
Párkrát se mi v životě stalo, že jsem u některých svých kamarádek narazila na muže, kteří měli podobné majetnické sklony jako můj první muž. Mohu říci, že jsem jim tak trochu zachránila život, když jsem je varovala.
Dokonce i jedna má kamarádka, která mne kdysi varovala před prvním mužem, se málem chytla do pasti žárlivce. „Láska je slepá,“ usmály jsme se kdysi nad kafem. Dnes si na prvního muže občas vzpomenu. Stejně mi ho je někdy líto. Jak skončil. Přece jen jsem ho milovala.
Helena P. (68), Kladno