Z rozvodu mě vyléčila až opravdová láska. Znovu jsem se vdala a můj druhý muž byl tak báječný, že jsem se po jeho boku změnila k lepšímu.
Když mě Pavel opustil, nějakou dobu jsem se domnívala, že to nepřežiju. Samozřejmě že mě všichni ujišťovali, že na to se neumírá, že se dám dohromady, že to spraví jenom čas. Byly to jen takové řečičky a zároveň to byla neoddiskutovatelná pravda.
Přežila jsem, ale nad vodou mě, abych pravdu řekla, držely především myšlenky na pomstu. Já se mu strašlivě pomstím, říkala jsem si v duchu. Jen jsem nevěděla jak.
V ono inkriminované období byl Pavel tak neuvěřitelně šťastný, že i kdybych mu na hlavu vylila kbelík močůvky, nevyvedlo by ho to z míry a pořád by se tvářil spokojeně. Vlastně aby ne!
Ve firmě se vyšplhal hezky vysoko a osmatřicetiletou manželku právě včas vyměnil za novější model s vosím pasem a po pás dlouhými vlasy.
Druhou ženu si nastěhoval do zbrusu nové vily ve čtvrti poeticky nazývané V zahrádkách a hnízdili tam spolu ve svornosti jako dvě hrdličky.
Netušili, že si ve vzdálenosti zhruba tři kilometry vzdušnou čarou šeptám: „No počkejte! Strašlivě se vám pomstím.“ Jenomže jak? To jsem tehdy ještě netušila.
Normální táta
Čtyři z pěti intrikánek by mi pochopitelně poradily: „Nepůjčuj mu děcko, to funguje.“ V našem případě by to nefungovalo. Pavel byl tak špatný táta, že o půjčování děcka nestál.
Děcko bylo to poslední, oč by bojoval. Jak smutné. A tak naše holčička vyrůstala prakticky bez táty.
Čas od času ji vyfasoval, nastrojenou jako do plesu v Opeře, a pochlubil se známým nebo ji přivezl ukázat matce, ale kdybych ji zamkla doma a prohlásila, že mu ji nepůjčím a že ji nikdy v životě neuvidí, jen by podle mého názoru pokrčil rameny, vrátil se do auta a zmizel z naší ulice i jejího života.
Ani nedokážu vypovědět, jak moc jsem si přála, aby měla Irenka prima tátu, a jak moc jsem si vyčítala, že jsem v této oblasti selhala na celé čáře a normálního tátu jsem nesehnala.
Rvalo mi srdce, když vyprávěla, co všechno kamarádky podnikají se svými normálními táty, zatímco ona žila pouze s neurotickou, zahořklou matkou, snící jen o tom, jak udělat bývalému manželovi ze života peklo.
Po bouřce
Nemilosrdně letící čas udělal z Irenky hezounkou desetiletou slečnu a mě dostal z nejhoršího. Seznámila jsem se v práci s milým, laskavým kolegou, který o mě stál natolik, že se se mnou oženil. Bylo to, jako když se po bouřce vyjasní.
Znovu jsem se naučila usmívat, jezdit na výlety, pít víno proto, že mi chutná, a ne abych se zlila jako doga a zapomněla na rozvod. Čas je vynikající léčitel, zvlášť dá-li se dohromady s láskou. Dušan byl báječný člověk, téměř anděl, prostě dobroděj.
Jednoho krásného dne zatelefonoval Pavel a vyjádřil přání, abychom s Dušanem přišli na návštěvu. „Staré křivdy jsou zapomenuty,“ hlaholil až podezřele přátelsky do telefonu. „Přijďte se na nás podívat.
Rádi vás uvidíme.“ Třískla jsem sluchátkem do vidlice a roztřásla se jako v zimnici. Ten drzoun! Staré křivdy nejsou zapomenuty. Jak bych mohla jen tak pustit z hlavy, že mě opustil s malou dcerkou a utekl za mladší povětrnicí?
To bych si pamatovala i v příštím životě! „Nikam nejdu,“ soptila jsem. Anděl Dušan mě přesvědčil, abychom pozvání přijali. „Je to přece Irenčin táta,“ připomněl.
„Už kvůli ní byste měli konečně přestat válčit a pokusit se spolu dobře vycházet.“ Uvědomila jsem si, že má pravdu jako vždycky. A tak jsme se na tu návštěvu skutečně vypravili, všichni tři.
Prázdný pokoj
S ní, s Hanou, jsem nikdy v životě nemluvila, jen jsem věděla, jak vypadá. Byla mladá a krásná. A během návštěvy zdvořilá a usměvavá. Prováděla nás vilou, a to se ve mně vařila krev. O takovém přepychu jsem si mohla nechat akorát tak zdát.
Skřípala jsem zuby, Dušan mi útěšně tiskl ruku, to mě uklidňovalo. „Usmívej se,“ šeptal. Povedl se mi jen škleb. Pak nám ukázali bledě modře vymalovaný rozkošný pokojíček zařízený bílým nábytkem z Rakouska. „To je dětský pokoj,“ broukla paní domu Hana.
Zvláštní, protože žádné dítě se široko daleko nevyskytovalo. Gauč byl plný plyšáků a hraček a pootevřené okno nabízelo pohled na zahradu s houpačkou, skluzavkou a rozkošným dřevěným domečkem na hraní. Zato tady něco nehrálo.
Otevřela se lahev vína, rozhořel se oheň v krbu, rozhovor vázl. Nešlo si nevšimnout, že v jednu chvíli odešli Hana s Dušanem do zahrady a ona vedla dlouhý a naléhavý monolog. A mně se pak ve vteřině rozsvítilo.
Hana s Pavlem jsou manželé už roky, ale dětský pokoj je stále prázdný. Chtějí Irenku! Chtějí mi sebrat jediné dítě! Vychrstla jsem Pavlovi do obličeje zbytek vína ze sklenice, popadla Irenku, která se spokojeně cpala dortem, za ruku, a utíkala pryč.
To nedovolím!
Byla jsem hysterická, doma jsem křičela a rozbíjela hrnečky na čaj, později jsem musela koupit spoustu nových. Bála jsem se o to nejcennější, o dítě. Irenka ničemu nerozuměla a jen nade mnou vrtěla hlavou.
„Chápeš,“ ječela jsem na ni, která za nic nemohla a můj výlev nechápala, „že o tebe nikdy neprojevil sebemenší zájem a teď mi tě chce ukrást? Aby měla ta jeho… ta jeho flundra konečně dítě! Ale to nikdy! Jen přes mou mrtvolu!
To nikdy nedovolím!“ Dušan mi položil ruku na rameno. „Prosím, neděs ji,“ zašeptal. Zmlkla jsem, neboť jsem zaznamenala, že se Irenka třese. Posadila jsem ji do křesla a zabalila do deky, aby se uklidnila. „Promiň,“ špitla jsem.
„Už nebudu křičet, slibuji.“ Dušan uvařil konvici meduňkového čaje, a když jsem byla zase relativně příčetná, povídá: „Nikdo ti nechce Irenku ukrást. Jen by rádi, aby tam občas zašla nebo třeba i přespala.
Pavel konečně pochopil, že by se jako táta měl polepšit. A Hana je opravdu moc smutná, děti si přála. Irenka by tam měla ráj, vždyť jsi viděla ten pokojíček.“ Zuřivě jsem vrtěla hlavou:
„Takže mám úplně zapomenout, že mi odloudila manžela, že moje jediná dcera Irenka vyrůstala kvli těm dvěma bez táty, že jsem byla takovou dobu na všechno zoufale sama, mám to jen tak jedním mávnutím provždy smazat a odpustit těm lidem a být nekonečně velkorysá?“ Dušan řekl, že ano.
Že to mám smazat a odpustit. „Ale já jsem jiná než ty, nejsem anděl!“ fňukala jsem. „Aspoň to zkus,“ navrhl s úsměvem, který mě měl zřejmě uklidnit.
Úplně jiná
Dlouho, týdny a měsíce, jsem o jeho slovech přemýšlela. A taky o Irence. „Táta s Hankou na mě čekali před školou,“ povídá mi. Už jsem se chtěla strašlivě rozčílit, pak jsem ale počítala do deseti, to fakticky pomáhá. „Co chtěli?“ zachrčela jsem.
„Ukázat mi štěně,“ zasněně se usmála. „Je to maličký kokršpaněl, nádherný. Můžu se na něj někdy přijít podívat? Víš, jak moc jsem chtěla pejska a tys řekla, že v našem malém bytě to nejde.“ Tentokrát jsem počítala do dvaceti. „Ano,“ vypravila jsem ze sebe.
„Půjdeme se na to štěně podívat.“ Pohlédla na mě s takovou vděčností a obdivem, že jsem to u ní ještě neviděla. „Mami,“ řekla uznale, „ty jsi nějaká úplně jiná. Lepší.“ Do očí se mi nahrnuly slzy.
Vpochodovala jsem do předsíně, zvedla sluchátko a zatelefonovala Pavlovi, že se přijdeme s Irenkou mrknout na toho malého hafana.
Tichý dům
Hana upekla na Irenčinu počest její milovaný makový závin. Věděla, co má nejraději. Do dětského pokojíčku přibyly Irenčiny zarámované fotografie a psí pelíšek i se psem. „My vám ji opravdu nechceme vzít,“ koktala Hana. „Vždyť je to vaše dcera.
Jen bychom jí chtěli občas udělat radost. Je hezké, když dům ožije dětským smíchem. Bývá většinou tichý,“ dodala utrápeně a v očích se jí zaleskly slzy. „Mami!“ řítila se do obýváku Irenka se štěnětem v náručí. „Prosím. Můžu tady přespat?“ Vyjekla jsem:
„To nejde, nemáš tady ani pyžamo.“ Odběhla a vrátila se s pyžamem, bačkůrky a kartáčkem na zuby. „Všechno tu mám, Hanka mi to koupila,“ jásala. „Tak můžu?“ Obě, Hana i Irenka, na mě hleděly tak prosebně, až jsem řekla:
„Ano, můžeš.“ Holčička mi skočila do náruče a Hana řekla: „Jste anděl.“ A tak se mi být andělem skutečně podařilo, i když na to nemám buňky.
Romana (62), Valašské Meziříčí