Tereza je naše vymodlené dítě. Dlouho se nám nedařilo počít, ale nakonec se na nás usmálo štěstí. I když pak se od nás zase odvrátilo.

S Vláďou jsme se seznámili, když nám bylo už 35 let. Oba jsme toužili po rodině, ale před tím jsme nenašli vhodné partnery.

Osudový muž Vláďa

Jakmile jsme narazili na sebe, oba jsme věděli, že to je přesně ono. Proto jsme ani neotáleli a dohodli jsme se, že spolu budeme mít děti. Jenže se nedařilo, jak se říká.

Uběhlo dlouhých šest let, třikrát jsem potratila, přehoupla se čtyřicítka a já se vzdala naděje, že někdy budu mít dítě. A právě tehdy se to podařilo. Když jsem se dozvěděla, že čekám miminko, bylo mi jedno, zda to bude dívka, nebo chlapec. Hlavně aby vše dobře dopadlo.

Čekali jsme Terezku

Byla bezproblémové dítě. Terezka se narodila zdravá, krásná, neměla ani v dětství problémy s nemocemi, jaké děti mívají. Zkrátka se na nás opravdu usmálo ono štěstí. A nejen v tomto.

I když jsme ji hýčkali, snesli bychom jí modré z nebe, takže jsme ji vlastně rozmazlovali, nevyrostla z ní nevychovaná a sobecká dívka. Naopak, všem pomáhala, byla chytrá, dobře se učila, takže šla i na vysokou školu.

Všechno se vyvíjelo jako podle snu, byli jsme vlastně ideální rodina, protože i náš vztah s Vláďou byl harmonický.

Kluk trochu samorost

Kolikrát mne napadlo, jaký bude první chlapec, kterého nám představí. Terezka však vždy říkala, že sice s někým randí, ale proč představovat někoho, s kým zatím neplánuje budoucnost. Pak ale někoho přivedla. Filip pocházel z rozvedené rodiny.

Bylo mu pět let, když se rodiče rozešli, on zůstal s maminkou. Ta ale zemřela, když mu bylo 11 let, a do péče jej dostal otec, který byl alkoholikem. Z Filipa tak byl trochu samorost.

Snažil se být milý

Na první pohled se jevil jako slušňák. Trošku svérázný, neohrabaný, takže i když přišel s květinou, měl nedbale upravenou košili a kravatu, k tomu ty rozčepýřené vlasy, vlastně to bylo i komické. Tehdy jsme se mohli ještě smát.

Najednou to nebyla ona

Terezka stále bydlela u nás, všechno jsme jí platili, protože jsme chtěli, aby se soustředila hlavně na školu. Samozřejmě chodila na brigády, nevyužívala nás jako bezednou kasičku. Tedy zpočátku.

Jenže pak jsem zjistila, že dcera školy nechala a rok nám nic neřekla. Proč nám lhala? Z našich peněz i svých z brigády živila Filipa. On byl vyučený automechanik, ale nikde dlouho nevydržel. Kdo ví proč… Tereza se ho samozřejmě zastávala, omlouvala ho jeho nelehkým dětstvím.

Bohužel se jeho vize nevyplnila

Já byla mírnější, ale Vláďa byl nekompromisní, ovšem jen pro dobro dcerky. Strašně se s ní pohádal. Vygradovalo to v to, že se Terezka sbalila a odešla od nás. Manžel ji nedržel, věřil, že jedině tak prozře, nechá Filipa a vrátí se. Jenže Vláďa se spletl.

Tereza se nevracela ani se s námi nestýkala. Občas jsme si zavolali, abychom o sobě věděli. Nechápu, proč si s Filipem zničila život. On sice občas někde pracuje, už ani nedělá toho automechanika, ale nějak se v tom oba plácají.

Žijí v podnájmu, mají dvě děti, ty jsme s mužem ani nikdy neviděli. Jen na fotkách, které mi Tereza poslala mobilem. Kolikrát jsem nadnesla, že se přijedeme podívat, protože bydlí v jiném městě. Filip si to ale nepřál.

Už dcerku neuvidím

Stalo se to nejhorší. Můj Vláďa… Milovaný manžel a Terezin tatínek, který měl svoji holčičku nadevše. Odehrálo se to před třemi lety. Diagnostikovali mu vážnou nemoc. Mimochodem stejnou, jako měla Filipova máma. Vláďa tehdy seděl v noci u stolu a plakal.

Myslel, že já už spím. „Už ji asi neuvidím,“ smutnil po dcerce. Kdy jindy byla šance oslovit ji, než právě v tuto dobu?

Tatínka už nestihne

Volala jsem Tereze s tím, že táta je nemocný. Řekla, že přijede. Jen si musela nějak zajistit odvoz. Jenže pak nic. Nabízela jsem znovu, že přijedeme, jenže to byl problém Filip. Nebudu to natahovat, ještě dnes mě bolí srdce. Tereza tátu už nestihne.

A on nikdy neviděl svá vnoučata. Zemřel. Ani jeho nemoc neovlivnila toho parchanta (omluvám se, ale nejde to jinak), který sám věděl, jaké to je, když ona choroba mu vezme rodiče. Tak teď to ví i Tereza. Byla jsem na to sama. Přitom jsme vždycky byli parťáci. Já, Vláďa a vymodlená Terezka.

Setkání na pohřbu

Tereza na pohřeb přišla. Sama. To ji pustil. Nic jsem jí nevyčítala, prohodily jsme ale jen pár zdvořilostních frází. Neměla jsem sílu se na něco ptát. Na to, proč nepřijela, ani jak se mají děti. Možná vás napadne, že to nás mohlo sblížit.

Popravdě, já ani nevím. Vím, že pouto mezi dítětem a mámou je nejsilnější. Že předčí i lásku k partnerovi. Ale Tereza byla naše. Moje a Vládi a já viděla, jak moc mu ublížila, i když jí dal vše. To jí nemohu odpustit.

Samozřejmě, když by potřebovala pomoc, budu první, kdo to udělá. Ale nějak nemám sílu se snažit, vnucovat se.

Je to život po životě

S odchodem Vládi skončila jedna etapa mého života. Naše láska, byť už dávno nebyla milenecká, byla stále silná. Větší než pouto našeho dítěte k nám. Asi naštěstí. Stále se ptám, kde se stala chyba, protože Tereza byla bezproblémová, chytrá… Proč se nechala ovlivnit takovým nýmandem?

Dana L. (67), Zábřeh