V těhotenství s první dcerkou jsem přibrala dvacet pět kilo, po porodu ještě víc. Ale ať jsem se snažila, jak jsem jen mohla, kila dolů nešla.
Po narození druhé dcery jsem vážila rovný metrák. Můj muž mi často dával najevo, že jsem tlustá a nelíbím se mu. Sebevědomí mi tím pádem šlo dolů. I moje lékařka mě upozornila, že je nutné s tím začít něco dělat.
Ještě horší to bylo, když jsem zjistila, že mě můj muž podvádí. Našel si milenku, sice o nějaký rok starší, než byl sám, ale štíhlou. To jsem pak veškeré splíny řešila jídlem. Za nějaký čas jsme se rozvedli.
Když si jednou za dva týdny přijel pro holky, aby si je vzal na víkend, neušel mi jeho pohrdavý pohled na mě.
Marná snaha
Dcerky chodily do školy, já do práce a večer, když jsem měla za sebou veškeré povinnosti, jsem si sedla k televizi s něčím dobrým. O žádnou novou známost jsem zájem neměla. Dcery rostly a já tloustla.
„Dnes je to ,jen‘ vysoký tlak, příště to může být něco jiného,“ řekla moje lékařka a vyjmenovala seznam chorob souvisejících s nadváhou. Koupila jsem si trekingové hole a začala jsem alespoň chodit.
Samotnou mě to nebavilo, při rychlejší chůzi jsem se zadýchávala a v zimě jsem to vzdala úplně. Za dobu mého sportování a po mírné změně jídelníčku jsem shodila jen šest kilogramů. V pětapadesáti jsem vážila skoro sto patnáct kilo.
Opilý mladík měl hloupé poznámky
Jednoho dne jsem se vracela z návštěvy domů posledním autobusem. Na konečné už jsem v něm byla jenom já a nějaký opilý mladík, který mě začal urážet nevhodnými poznámkami.
Na zastávce k němu přišel řidič autobusu, byl to dvoumetrový hromotluk, a stoupl si před něj se slovy: „Máš nějaký problém? Co ti ta paní udělala, že se takhle chováš?“ Opilec se na něho podíval a raději rychle vystoupil.
Nechal mi své telefonní číslo
Jarda, jak se můj ochránce jmenoval a kterému skončila směna, mě doprovodil před náš dům a chtěl na mě telefonní kontakt. Sama nevím, proč jsem mu ho odmítla dát, tak mi nadiktoval svoje telefonní číslo.
Až budu prý mít náladu nebo mi bude smutno, můžu mu zavolat. Slíbila jsem, že se ozvu (a neozvala).
Málem mě nepoznal
Jednoho dne jsem uviděla v autobuse spolužáka ze střední. Zamávala jsem na něho a on nic. Vystupovali jsme na stejné stanici. „Ahoj, Luboši!“ řekla jsem mu. Podíval se rozpačitě na mě.
„Jé, ahoj, Jitko, ani jsem tě hned nepoznal,“ prohlásil a přejel mě pohledem. Na střední škole jsme měli spolu krátký románek, to jsem ale byla ještě štíhlá holka. Po chodníku šly dvě slečny a ta jedna povídá:
„S dovolením, my vás předběhneme.“ Neohrabaně jsem ustoupila na stranu a ještě jsem zaslechla: „Ta zabere sama celý chodník.“ Málem mi vhrkly slzy do očí. Rozhodla jsem se, že se sebou začnu konečně něco dělat.
Snažila jsem se ze všech sil
Pravidelně jsem začala běhat v lesoparku, kde jsem potkala staršího pána, také s trekovými holemi. Byl mi odněkud povědomý. Byl to Jarda. Delší čas jsme se neviděli a málem jsem ho nepoznala, viditelně shodil. A tak jsme běhali spolu.
Také jsem začala hubnout pod dohledem odborníků. Moje holky z toho byly nadšené. Za rok a půl jsem shodila přes čtyřicet kilo.
Když změna, tak pořádná
Velkou motivací se mi stal kamarád Jarda a butik, který jsem míjela cestou k dceři. Smutně jsem se dívala do výlohy na pěkné oblečení, takovou velikost, jakou bych potřebovala, bohužel neměli.
A teď jsem najednou mohla vejít dovnitř a mé vysněné kousky oblečení si koupit. Bylo to nádherné! Navštívila jsem kadeřnici a změnila jak barvu vlasů, tak sestřih. Podle mých holek jsem omládla nejméně o deset let. Jarda mi skládal komplimenty.
Chtěl se vrátit
Jednoho dne jsem ve městě potkala svého exmanžela. Podíval se na mě a řekl, že mi to sluší. Pozval mě na kávu. Seděli jsme v kavárně a on se na mě pořád díval a pak prohlásil:
„Co kdybychom to spolu zase zkusili, co ty na to?“ Vzpomněla jsem si, jak do mě rýpal, jak jsem tlustá, místo toho, aby se mnou začat řešit moje problémy. „Ne, Karle, nedělalo by to dobrotu. Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevkročíš.
A já do ní vkročit nechci.“ Nedokázala jsem mu odpustit, že si tenkrát našel milenku. A navíc jsem byla zamilovaná do Jardy.
Konečně šťastná
S Jardou jsme spolu nejen běhali, ale i začali chodit, zjistili jsme, že nás pojí už ne jen pouhé kamarádství, ale láska. Koupili jsme si kola, vyjeli jsme k moři. Za rok jsme se vzali, nedávno to bylo pět let, co spolu zdoláváme společnou cestu životem.
Od našich lékařů slyšíme chválu, jak jsme na tom zdravotně dobře, moje holky a Jardův syn říkají, že naše zamilovanost udělala s námi divy. Pro moji vnučku je dědou.
Už si můžu koupit něco hezkého na sebe a můj manžel nešetří slovy, jak mi to sluší. A moje sebevědomí? To jsem zase získala i díky mému báječnému muži.
Jitka R. (62), Příbram