Zatímco ostatní se před bouřkou utíkají schovat, já jsem to měla naopak. Byla jsem ráda, když venku zuřily živly.
Kamarádky mi vždycky říkaly, že jsem praštěná. Ale já opravdu milovala bouře. A vůbec mi nevadilo, když mě nějaká přepadla cestou domů. Schválně jsem pak šla pěšky a vychutnávala si řádění přírody.
Moje mamka už byla zvyklá, že když začne pršet, vracím se domů pozdě a zmoklá jako slepice. Už v předsíni mi podávala ručník, abych se mohla otřít. A pak seděla a poslouchala, jak jsem jí popisovala, co jsem venku prožila. Moje nadšení pro bouřky mi zůstalo i poté, co jsem dospěla a vdala se.
Procházka za deště
Před několika dny jsem seděla v práci a viděla, že se zatahuje obloha. Zatímco kolegyně z toho byly nešťastné, já jsem se naopak těšila. Představovala jsem si, jak budu kráčet městem a užívat si bouři.
Když jsem šla domů, ulice byly téměř prázdné, až na několik pospíchajících lidí. Pán z večerky mi nabízel deštník za pár korun, ale já ho nepotřebovala. K čemu by mi byl? To bych nemohla bouřku pocítit na vlastní kůži.
Mráz po zádech
Kráčela jsem domů a usmívala se sama pro sebe, když jsem najednou měla pocit, že je něco trošku jinak. Jemné šimrání na páteři se změnilo v mráz. Zastavila jsem se a rozhlížela kolem sebe. Zdálo se mi, jako kdyby mi hrozilo nějaké nebezpečí.
Neumím to dost dobře vysvětlit. Jakýsi šestý smysl mě varoval, ale já nevím, před čím. Potřásla jsem hlavou. Zrovna jsem byla uprostřed prázdné ulice. Nikde nikdo. Pak jsem se podívala na oblohu a zůstala celá zkamenělá.
Zlo mezi mraky
Uprostřed černých mračen se rýsovala tvář. Nebyla lidská, žádný člověk tak zvláštně nevypadá. Ani nevím, jak bych ji popsala. Pokud bych měla použít jedno slovo, které by její výraz nejlépe charakterizovalo, bylo by to zlo.
Dívala jsem se na tu tvář. Zdálo se, že mě pozoruje. Kdykoliv se jí pohnuly rty, ozval se děsivý zvuk hromu.
Celá jsem ztuhla
Dostala jsem strach, jaký jsem v bouři ještě nikdy neměla. Bála jsem se, že zemřu. Ale nemohla jsem se hnout. Tělo mě vůbec neposlouchalo. Nevím, jak dlouho jsem tam stála.
Vysvobodilo mě až auto, které kolem projíždělo tak rychle, že mě celou ohodilo vodou. To mě vytrhlo z transu. Okamžitě jsem utíkala domů.
Zdály se mi děsivé sny
Manžel na mě čekal s ručníkem, ale neušlo mu, že se něco stalo. „Co ti je?“ zeptal se vyděšeně. Nedokázala jsem mu odpovědět, jen jsem drkotala zuby. Hned mě uložil do postele, ale zimnice jsem se nezbavila.
Zbytek dne a celou noc jsem proležela v horečkách a zdály se mi opravdu špatné věci. Pak jsem se probrala a viděla, že venku je hezky a svítí slunce. Bylo mi dobře a mohla jsem vstát. Souviselo to s tím, že je po bouři? Nevím.
Ale od té doby se bouřím raději vyhýbám. Jakmile vidím, že se zatahuje obloha, pospíchám domů. Jako každý normální člověk.
Šárka T. (51), Hradec Králové