První víkend na chatě v Podkrkonoší přinesl tajemný zážitek. Duch zemřelého muže si vynutil naši pozornost!

Poté, co se od nás definitivně odstěhovali jak syn, tak dcera, jsme s Václavem, mým manželem, zůstali sami ve velkém bytě. Bez dětí nám to tam připadalo už neútulné. Proto jsme se nakonec rozhodli byt prodat a koupit si menší někde na okraji Prahy.

Vysněná chaloupka

Z utržených peněz nám pak zbylo i na to, abychom si pořídili malou chatu v Podkrkonoší. Celý život jsme s Václavem po nějaké vlastní chatičce toužili, ale nikdy jsme neměli naspořeno dost peněz, abychom si takovou nemovitost mohli dovolit.

Na chatce jsme měli v úmyslu trávit většinu víkendů a později, v důchodovém věku, třeba i část roku. Moc jsem se těšila na to, jak budu naše staré stavení zvelebovat.

Cítili jsme se tam jako doma

Chata byla stará, ale dobře vybudovaná, zateplená a využitelná po celý rok. Už na první pohled jsme si ji s Václavem oblíbili a cítili jsme se tam moc příjemně. To jsem ale ještě netušila, jaký děsivý zážitek nás tam bude čekat hned první víkend.

Procházka po okolí

Rozhodli jsme se tehdy s Václavem prozkoumat okolí a vydali jsme se na delší procházku. Počasí tomu moc nepřálo, byl sice jarní den, ale zamračený, s občasnými drobnými přeháňkami. V lese, kudy jsme kráčeli, jsem se cítila dost stísněně.

Bylo tam šero a chvílemi mi to prostředí připadalo docela strašidelné. Těšila jsem se, jak si po návratu do chaty poprvé zatopíme v krbu, uděláme si horký čaj a k němu dáme sušenky.

Mezi stromy stál nějaký muž

Zamyšleně jsem kráčela dál, když se najednou Václav zastavil. Tiše mi řekl, abych se nenápadně podívala doprava. Jakmile jsem to udělala, jen stěží jsem potlačila výkřik. Mezi stromy, asi sto metrů od nás, stál jakýsi muž.

Hleděl na nás a vypadal osaměle a smutně. Hned mě napadlo, že vidím nějakého ducha – aniž bych v tu chvíli tušila, jak je můj úsudek správný.

Chtěl, abychom ho následovali?

Pár minut jsme tak stáli na místě a navzájem se pozorovali. Muž potom ukázal rukou kamsi za sebe a tím směrem začal ustupovat. Vypadalo to, že se nám snaží naznačit, abychom ho následovali.

To už jsme si oba s manželem povšimli, že se spíše vznáší, než aby kráčel! Oba jsme byli vyděšení a nohy nás v tu chvíli vůbec neposlouchaly. Zůstali jsme tam s manželem stát ještě delší dobu, ohromeni tím, co jsme právě viděli.

Na chatě jsme zůstali

Cestou zpátky do chaty jsme ten zážitek s Václavem rozebírali. Já jsem přiznala, že se bojím. Představovala jsem si, že se ten přízrak může v noci přiblížit až k naší chatě. Když se mě ale manžel zeptal, jestli tedy chci odjet, odmítla jsem.

V noci se mi pak nakonec spalo dobře a nic hrozného se mi nezdálo – určitě to bylo i díky novému prostředí a okolní přírodě. Druhý den jsme se s Václavem vydali zpátky na ono místo, kde jsme přízrak předchozí den spatřili.

Chtěli jsme se přesvědčit, zda tam po něm nezůstaly nějaké stopy. Václav byl přesvědčen, že to strašidlo není nebezpečné. Spíš to podle něho vypadalo, jako by nám chtělo něco sdělit.

Přízrak se nakonec ukázal

Také druhý den bylo pod mrakem. Vzhledem ke včerejšímu zážitku jsem se v lese cítila ještě více stísněně a po celém těle mě slabě mrazilo. Místo, kde se nám přízrak zjevil, jsme našli celkem snadno, bylo to nedaleko jednoho lesního rozcestí.

Čekali jsme tam asi dvacet minut, ale marně. Byli jsme už skoro na odchodu, když se zjevení ukázalo znovu.

Najednou byl pryč

Jeho chování bylo naprosto stejné jako den předtím. Nakonec jsem se i přestala bát, a když mi Václav naznačil, že bychom měli přízrak následovat, vzala jsem ho za ruku a šli jsme. Jak jsme se vzdalovali od lesní cesty, bylo čím dál větší šero.

Přízrak muže byl stále před námi ve stejné vzdálenosti. A pak najednou zmizel. Prostě byl pryč, jako by se do země propadl. Nechápali jsme to. Chtěli jsme se s Václavem vydat zpátky, ale muž se náhle znovu objevil a vše se opakovalo.

Hrůzostrašný nález

Václav, který se zajímal o nejrůznější záhady, mi řekl, že na tom místě je patrně něco ukryto, možná dokonce poklad. Jednalo se ale o něco mnohem hrůznějšího.

Když jsme po okolí delší dobu chodili a prozkoumávali ho, objevili jsme v nedalekém křoví lidskou kostru.

Skutečnosti jsme raději zamlčeli

Na místo později přijela policie. Ukázalo se nakonec, že šlo o místního psychicky nemocného muže, který před lety beze stopy zmizel. Jak zemřel, to však zůstalo záhadou. Možná v lese zabloudil a zahynul vyčerpáním, na zločin to nevypadalo.

Policistům jsme ale raději řekli, že jsme kostru objevili náhodou během procházky. Kdybychom jim líčili setkání s přízrakem, asi by na nás hleděli dost divně, a buď by nám nevěřili, nebo by nás měli za blázny.

Kateřina L. (59), Praha