Moje cesta za štěstím byla pořádně dlouhá. A to hlavně proto, že jsem na svět shlížela z velké výšky. Všichni se mi za to posmívali. Pak jsem ale pochopila, že patřím do jiné party.
Už na základce jsem začala trpět tím, že jsem mnohem vyšší, než ostatní, stejně staré děti. Moc mě to deprimovalo, protože se mi smály a dávaly mi přezdívky jako Žirafa nebo Štafle. Hrbila jsem se, nosila nízké boty, a pokud to šlo, tak jsem všude seděla.
Nejhorší, co mohlo přijít, byly taneční v šestnácti. Nechtěla jsem tam jít, ale maminka mě donutila, tehdy to bylo prostě součástí všeobecné výchovy a kdo nechodil do tanečních, byl vyvrhel. Bylo to nejstrašnější období mého života.
O to víc, že jsme bydleli na malém městě. Jeden nadějný kluk se ale přece jen našel, kterému moje výška nevadila. Byl to Pražák a jeho rodiče měli u řeky chatu. Když mi bylo osmnáct, začali jsme spolu chodit.
Nechtěla jsem žít
Byla jsem tak šťastná, že o mě někdo stojí! Petr byl sice o něco menší, já měřila 182 cm, vůbec mi to ale nevadilo. A jemu prý taky ne. Pilně jsem se učila na maturitu, protože mým cílem bylo odejít do Prahy za svou láskou – jít na tam vysokou.
Jenže pak se stalo něco, co všechny mé sny pohřbilo. Začaly prázdniny! Ale Petr nepřijel. Až v srpnu dorazil na chatu rodičů s nějakou holkou. Malá, naducaná blondýna, vlasy vyčesané do výšky, velká prsa a vysoké podpatky. Chtělo se mi zemřít.
Když jsem se ho zeptala, jestli spolu ještě chodíme, tak se mi vysmál. Přece jsem nemohla počítat s tím, že si vezme holku o půl hlavy vyšší, aby se mu lidi smáli.
Ve velkoměstě
Léto jsem nějak přetrpěla, spíše mě děsil fakt, že budu muset odjet do Prahy na vysokou, kam mě přijali. Bála jsem se, nejraději bych se zamkla doma a zůstala tam až do důchodu.
Když jsem přijela do Prahy na začátku semestru, rozhlížela jsem se po ulicích, jestli tam Petra někde nepotkám. Jenže Praha je prostě velkoměsto. Jak jsem tak bloumala ulicemi, jednou jsem potkala ženu, která byla ještě mnohem vyšší než já.
Avšak nesla se sebevědomě na vysokých podpatcích a na muže hleděla pohrdavě z výšky. To její sebevědomí mě fascinovalo. Šla jsem za ní kus cesty a pak stála na zastávce tramvaje a dál na ni zírala. Měla jsem chuť ji oslovit.
A ona ten můj pohled najednou vycítila, otočila se a naše oči se setkaly. Byla tak krásná! Oněměla jsem obdivem. Ona se ale usmála, přišla ke mně a dala se se mnou do řeči.
Hrdě
„Holka, ty patříš mezi nás!“ povídá mi po půlhodince povídání a pozvala mě, ať nazítří zajdu s ní a jejími kamarádkami na kávu. Byla jsem v šoku z toho, jak skvěle jsem si rozuměla s někým, koho vidím poprvé v životě.
Staly se z nás kamarádky a tím se mi otočil život naruby. Našla jsem se. Naučila jsem se chodit na podpatcích pěkně vzpřímeně a hrdě. Nejdříve jen tak po ulici a pak po molu, když jsem předváděla s novými kamarádkami módní kolekci.
Otevřel se přede mnou jiný svět. A Petr? Toho jsem jednou opravdu potkala na ulici. A podívala jsem se na něj pěkně z výšky – hrdě a sebevědomě!
Marcela (61), Chomutov