To, že mám o dost let mladší sestru, mi nikdy nevadilo. Ale spolu jsme si moc nerozuměly. Když se Agáta narodila, měla jsem jiné zájmy.
Vztahy se mezi námi alespoň trochu utvořily, až když jí bylo dvacet. To jsme si najednou začaly povídat alespoň o mužích. Nikdy jsem nepochopila, proč rodiče s druhým dítětem otáleli tak dlouho. Vždyť jim muselo být jasné, že se mezi námi nevytvoří pouto.
Bylo to s ní těžké
Chvíli pro mě bylo dokonce náročné přijmout její existenci. Když byla malá, hodně plakala a já to nemohla pochopit. Pořád jsem jen mámu prosila, ať už ji nějak utiší. Potřebovala jsem se buď učit, nebo se na něco soustředit, a to se řvoucí sestrou nešlo.
Ještě horší bylo, když mi ji později dávali na hlídání. Neposlouchala mě, a když jsem řekla, že jdu ven s holkami, a vyfasovala jsem sestru, raději jsem nikam nešla.
I když jsme se spolu později naučily vycházet, nikdy to nebylo, že by se z nás staly nerozlučné sestry.
Nechápu naše rodiče
Vždy mezi námi bude propast. Teď jsem zjistila totální podraz rodičů, který ji ještě zvětšil. Nechápu, že se tak vůbec mohli zachovat. Rodiče mají dům kousek za Prahou, je velký a vejdou se tam bez problémů dvě rodiny.
A tak tam sestra bydlí i s přítelem a dvěma dětmi. Já žiji jinde, často cestuji pracovně do zahraničí, takže velký byt nebo dům k životu nepotřebuji. Neměla bych se o něj kdy starat. A protože jsem celý život podřídila práci, nemám ani rodinu.
Avšak to, co udělali rodiče, mě zaskočilo. Nedávno jsem se totiž dozvěděla, že dům přepsali jen na sestru.
Nespravedlnost mě naštvala
Nemohla jsem to pochopit, vždyť jsme sourozenci. Nemělo by se všechno dělit rovným dílem? Rodiče mě ale rovnou odstřihli. Na jejich dům už prý nemám nárok. Asi bych to skousla líp, kdyby se o tom se mnou alespoň pobavili.
Ale oni mě postavili před hotovou věc, jako bych vůbec neexistovala! Je mi z toho zle, nikdy by mě nenapadlo, že mě takto vyšachují. Když jsem se ptala rodičů na vysvětlení, úplně mě odzbrojili:
„Vždyť ty tady ani nebydlíš, nemáš rodinu, byt svůj už máš a stejně jsi častěji v cizině než doma,“ řekl mi táta. Chápu, že ve spoustě ohledů má pravdu.
Bolí mě to
Rodinu nemám a často cestuji, ale zachovali se ke mně neférově. Kdyby mě o všem informovali, vzala bych to asi i s nadhledem, jejich způsob mě ale ještě víc naštval. Naivně jsem si myslela, že mezi sourozence se mají věci dělit rovným dílem.
Nejde snad ani o ten majetek, ale vlastně to cítím tak, že mě naši nemají rádi a jako své dítě berou jen sestru. A to mě vlastně opravdu moc bolí. Myslela jsem, že jsou na mě pyšní. Normálně bych půlku zdědila, ale takhle je všechno jinak.
Iva S. (58), Praha