Bydlení pro jednoho dnes není zrovna levnou záležitostí, takže jsem se musela smířit s tím, že po rozvodu na lepší podnájem zkrátka nemám.

Napřed mi nevadilo, že se budu muset uskromnit. S manželem jsme bydleli ve velkém domě v nejlepší městské čtvrti. Děti jsme neměli a já jsem tomu dnes ráda.

Mám za sebou mnoho let domácího násilí, tak jsem paradoxně ráda, že za mě osud zařídil, že jsem vždy krátce po otěhotnění potratila. Co by to pro to malé bylo za život? Jen mě mrzí, že mi tolik let trvalo, než jsem dokázala ze zlaté klece odejít.

Ovšem za manželův překvapený pohled, když mě viděl odcházet s kufry, to snad stálo.

Vše vypadalo slibně

Měla jsem v plánu se po velkém životním zklamání plně soustředit na novou práci, a tak jsem potřebovala především klid. Oslovil mě inzerát, který nabízel menší byt s balkonem do vnitrobloku.

Napřed jsem si šla adresu obhlédnout, prošla jsem si okolí a zjistila jsem, že je tam docela ticho. A navíc spousta zeleně. Jen jsem se obávala, že než zavolám do realitky, bude už pozdě. Inzerát byl týden starý, ale byt byl ještě k mání.

A tak jsem se hned domluvila na prohlídce. U kamarádky, kam jsem se přechodně nastěhovala, jsem už nechtěla otravovat, i když se ke mně celá její rodina chovala skvěle.

Balkon mě nadchl

Byt je ve třetím patře v domě bez výtahu, jenže to mi nevadilo. Na rozdíl od realiťačky jsem se na schodech ani nezadýchala. Byla jsem trénovaná. Dost často jsem před manželem utíkala a běh byl také mým jediným ventilem nekonečného stresu.

Byt byl sice starší, ale v dobrém stavu. Hned jsem si uměla představit, kam si dám knížky, kde si vyložím nějaké fotografie a tak. A co mě úplně nadchlo, byl právě balkónek s výhledem do vnitrobloku, který byl plný zeleně a ten výhled tak byl k nezaplacení.

Musela jsem se předvést

Zbývala už jenom jedna věc. Mělo mě to hned varovat, že tady něco nehraje, ale ten byt se mi natolik líbil, že jsem tomu nevěnovala pozornost. „Majitelka bytu má jednu podmínku,“ řekla mi realiťačka. „Musíme se spolu projít po vnitrobloku.

Chce vás vidět,“ omluvně se usmála. Pak mi vysvětlila, že to je stará paní, která tráví své dny koukáním z okna. Pokrčila jsem rameny a šla se projít. Cítila jsem se trochu trapně, ale ten byt jsem chtěla.

Když jsme se pak vracely zpátky, realiťačce došla zpráva a řekla mi, že byt je můj. A tak jsem se hned druhý den začala stěhovat.

Hned mě kontrolovala

Kámoška mi půjčila auto a já své věci, které jsem měla u nich v garáži, naskládala do kufru. Když jsem nesla nahoru druhou krabici, potkala jsem na schodech starou paní. „Tak to vy tady celý den chodíte nahoru a dolů!“ pronesla.

„Celý den ne, nesu teprve druhou krabici,“ odpověděla jsem s úsměvem, nic zlého netušíc. Hned se zajímala, kolik že toho ještě mám. „Už moc ne, nebojte se,“ usmála jsem se znovu, ale ona pořád vypadala, že se snad rozpláče.

A zůstala tam stát celou dobu, co jsem si nosila věci. Když jsem šla naposled, otevřely se dveře u sousedního bytu.

Vyděsila mě

Vykoukla mladá holka asi o polovinu mladší než já a zeptala se, jestli tam ta babizna pořád čumí. Přikývla jsem. „To je majitelka vašeho bytu,“ pronesla tiše. Překvapilo mě, že se mi majitelka bytu nepředstavila.

„Tak se držte, umí být docela otravná,“ řekla moje sousedka a zaplula zpátky. Zůstala jsem tam zkoprněle stát. Co mě asi tak čeká? Odpověď na mou otázku jsem dostala hned druhý den ráno. V pět mě vzbudilo vytrvalé zvonění.

Nejistě jsem se vypotácela z postele a šla zjistit, co se děje. U dveří stála majitelka bytu. „Slyšela jsem na vašem balkoně holuba, ještě to tam zaneřádí!“ pronesla bez pozdravu a pajdala k balkonu.

Já tam zatím stála a snažila se nejen probrat, ale také pochopit, co se děje a co tady vůbec dělá. Když si paní prohlédla balkon a zjistila, že zrádný holub tam není, bez pozdravu odešla. Zavřela jsem za ní dveře a vrátila se do postele.

Ztrpčuje mi život

Ale už se mi nepovedlo usnout. To nebyla její poslední ranní návštěva. Nějaký bizarní důvod si našla tak třikrát do týdne. A vždy brzy. Když pak nechtěla pustit mou kamarádku a stála před ní na schodech, aby nemohla jít dál, řekla jsem si, že toho mám dost.

Dana jen koukala, jak jsem se v tu chvíli pustila do té staré paní. Ta pořád jen mlela něco o tom, že je to bydlení pro jednu osobu. Nechtěla pochopit, že se kamarádka přišla jen podívat, jak bydlím.

„Tady nemůžeš zůstat!“ rozhodla má kamarádka a také můj strážný anděl. „U nás máš vždy dveře dokořán!“ dodala. A tak jsem rovnou začala balit. V bytě té šílené ženské už jsem nechtěla strávit ani minutu.

Určitě mi prolézá věci, když nejsem doma, a teroru jsem si už za svůj život užila dost. Dana mi pomohla balit věci, a když jsme na schodech potkaly tu starou babu, která na nás nevraživě zírala, ulevilo se mi, že odcházím…

Martina V. (62), Šumperk