Loni jsem vyrazila se svou fenkou Mandy na chatu do hor. Chtěla jsem si na pár dní odpočinout. Místo klidu jsem ale zažila hrůzu.

Měla jsem tenkrát za sebou hodně náročné období. Především po psychické stránce jsem se ocitla téměř na samém dnu. V práci to na mě padalo ze všech stran. Sotva jsem dokončila jeden projekt, hned mi přistála na stole další zakázka.

Poslední týdny jsem trávila v práci i čtrnáct hodin denně, a tak se nebylo čemu divit, že jsem byla vyčerpaná jak psychicky, tak fyzicky.

Když mi proto pár dní nato moje známá navrhla, jestli bych s ní nechtěla jet na týden na hory, nemusela jsem se dvakrát rozmýšlet, abych na její nápad kývla.

Dva dny před odjezdem si však Marie zlomila nohu, a jelikož už bylo všechno domluvené, tak jsem nakonec na hory vyrazila sama. Vlastně ne úplně sama – společnost mi dělala moje tříletá fenka teriéra Mandy.

Pohádková idylka

Na chatu nacházející se v Jizerských horách jsme dorazily krátce po sobotním poledni. Vynesla jsem tašky z auta, převlékla se do turistického a vyrazily jsme obhlédnout okolí. Místní příroda byla jako z pohádky. Krásné lesy, kopce a ten horský čistý vzduch.

Těšila jsem se, jak každý den vyrazíme na nějakou túru – aktivní odpočinek byl přesně tím, co moje mysl i zlenivělé tělo potřebovaly.

Výlety do okolí

První tři dny probíhaly přesně podle mých představ – vždy večer jsem si naplánovala výlet na následující den. Jednou jsme vyrážely přímo z chaty, podruhé jsme na nějaké místo popojely autem. Na chatu jsme se vrátily vždy pozdě odpoledne, já i Mandy pěkně unavené.

Klidný spánek mě nečekal

Jako každý jiný večer i tehdy, bylo to pondělí, jsem vymyslela výlet na další den, a krátce po desáté jsem si šla lehnout. Mandy se mi spokojeně stočila do klubíčka k nohám a během několika málo vteřin usnula.

Já jsem si ještě přečetla pár stran své oblíbené detektivky, a pak jsem ji do říše snů následovala. Tu noc jsem ale rozhodně klidně a pohádkově nespala, právě naopak – prožila jsem příběh jako z hororu.

Vzbudil mě pláč

Usnula jsem téměř okamžitě, ale krátce po půlnoci mě probudilo nezvyklé šramocení. Nejprve jsem si myslela, že je to třeba jen zatoulaná kočka, která přechází po střeše, ale když jsem se zaposlouchala pozorněji, rozhodně to jako kočičí mňoukání neznělo.

Vlastně to nepřipomínalo zvuky žádného zvířete. Znělo to spíš jako jakési dupání nebo bušení do dveří, doprovázené jakoby úpěnlivým pláčem.

Ubohé dítě

Tu noc jsem už oka nezamhouřila. Hned ráno jsem si sbalila věci a společně s Mandy jsme okamžitě odjely.

Později jsem se dozvěděla, že kdysi na chatě žila rodina, jejíž otec byl násilník, který svou ženu mlátil a malou dcerku zavíral na půdu, kde pak dlouhé hodiny plakala. Mohl ten srdcervoucí pláč patřit té malé ubohé holčičce?

Iva M. (51), Chrudim