Můj muž na mě žárlil. Částečně za to nemohl, točilo se kolem mě chlapů vážně až příliš. A on měl, jak se říká, jen jedny nervy.
Bývala jsem vyhlášená krasavice, chlapi se na mě lepili jako mouchy na mucholapku. To ovšem nedělá v manželství dobrotu. Můj muž z toho šílel, ač jsem ho ujišťovala, že si sice ráda zakoketuji, ale nikdy nic víc.
Skoro jsme kvůli tomu přestali jezdit na chatu, kde jsem to měla tak ráda. Jenže místní se kolem mě věčně shlukovali.
Okukovali mě, a když jsem hrála na plácku s ostatními volejbal, chodilo se koukat najednou nepoměrně víc lidí, ačkoli jsme to plácali jako ponocní. Manžel zuřil. „Neber si tyhlety kraťasy,“ radíval mi vztekle. „Tuhle sukni ne, je hrozně krátká.“ Třešničkou na dortu byla příhoda s růžemi.
Jako šílenec
Zazvonil na nás poslíček a vtiskl mi do rukou velkou kytici růží s cedulkou, že se tajemný pisatel do mě zamiloval. Nevím, co ho napadlo posílat mi to domů, možná si myslel, že je můj muž ještě v práci. Ale nebyl. Vyváděl jako nebezpečný šílenec.
Avšak brzy přestal, asi týden panoval klid skoro až podezřelý. Chystal na mě totiž past, o čemž jsem neměla tušení. Pak se to stalo. Když jsem odcházela z práce, před vrátnicí přešlapoval chlap jako z filmu, něco mezi Redfordem a Delonem.
Málem jsem si z něj sedla na zadek. „To já jsem vám poslal ty květiny,“ vylezlo z něj. „Směl bych vás pozvat na kávu?“ A tak jsme zamířili za roh do kavárny. Byl na něj opravdu pěkný pohled. Byl sympatický, sečtělý, zcestovalý. Hezky se s ním povídalo. Když jsme dopili kávu, objednal šampaňské.
Už nikdy
Připili jsme si, jak říkal, na shledání. Vtom mě osvítil duch svatý. Něco mi tu nehrálo. „Sto růží,“ povídám vyčítavě. „Máte rozum? To muselo stát majlant.“ Odpověděl, že příště mi jich pošle daleko víc, tisíc nebo dva. No a mně se rozsvítilo.
Těch růží bylo jedenadvacet a tohohle chlapa na mě poslal můj muž. Je to past, pochopila jsem. Zkouška mojí věrnosti. Rozhořčeně jsem odsunula vinnou sklenku. „Je mi líto, ale déle už tu s vámi sedět nemohu,“ pravila jsem důrazně. „Miluji svého manžela.
Děkuji za květiny i za pěkné posezení. Už za mnou prosím nikdy nechoďte. Jsem vdaná žena.“ A tak jsem ve zkoušce věrnosti obstála na jedničku. Manžel byl dlouho jako mílius, vlídný, laskavý, přívětivý.
Pro jistotu jsem odpálkovala i skutečného dárce květin, který se přihlásil vzápětí. Co kdyby to byla další léčka?!
Monika (67), Nový Jičín