Tak dlouho jsem si chodila do knihovny půjčovat detektivky a horory, až jsem se stala obětí. Knihovnice si na mě zasedla a šikanovala mě při každé návštěvě.
Ani nevím, proč se něco takového stalo. Vždyť jsem jí nic neudělala. V knihovně jsem rozhodně nedělala nic nepřístojného. Do knihovny mě naučil chodit už v dětství můj milovaný tatínek. Byl náruživý čtenář a já s ním jeho vášeň ráda sdílela.
Dokud jsem neuměla číst, musel mi vykládat obsahy přečtených knih, a když jsem už povyrostla, stále jsem po něm loudila nějaké knížky. Dodnes si pamatuji na den, kdy mě vzal poprvé s sebou do místní knihovny a tam mi pořídil průkazku. Od té doby jsem nevynechala měsíc, abych si pár novinek nepůjčila a nepřečetla.
Stále otravovala
Měla jsem většinou čas číst jen večer, ale celý den jsem mohla na rozečtenou knížku myslet a přemýšlet o ní. Moje práce byla dost nezajímavá a nudná, kompletovala jsem součástky a neměla si ani, kvůli hluku, s kým popovídat.
Proto bylo pro mě moc důležité mít čím zaměstnat mozek. Jenže nic hezkého netrvá věčně a na místo mojí oblíbené a lety prověřené paní knihovnice nastoupila jiná. Už od pohledu nesympatická. „To ještě nepřišlo,“ řekla snad ještě dřív, než jsem se stačila zeptat.
Ani prolistovat nějakou tu knížku v regálu mě nenechala. „Co zase hledáte, nemáte už těch knížek dost?“ Ryla do mě při každé příležitosti a nenechala mě na chvíli v klidu.
Stála mi za zády tak blízko, že jsem cítila její sladce vlezlou voňavku a slyšela vrzání podpatků.
Vymýšlela jsem odplatu
Byla jsem z ní nervózní. Jednou se mě dokonce zeptala, zda mám umyté ruce, když sahám na knihy. Velmi se mě to dotklo. Rozhodla jsem se vzbouřit a jít si na ni stěžovat. Nebo na ni poslat kontrolu. Ale potom jsem si řekla, že moje pomsta musí být chytřejší.
Tak nějak v duchu mých milovaných detektivních románů. Vymýšlení odvety mi zabralo dost dlouhou dobu, ale alespoň jsem se měla čím zabavit. Prosila jsem o nějaký nápad mého přítele Richarda. Nějak ho nic nenapadlo. A mě nic světoborného ne a ne napadnout.
Zkusila jsem to
Z nedočkavosti, abych učinila alespoň první krok, jsem v rychlosti vyměnila dva obaly a knížky dala navíc do jiného regálu. Aby je musela ta můra hledat. Potom jsem zašla ve své odvaze ještě dál.
Sebrala jsem v nestřežené chviličce několik knížek z odkládacího vozíku a schovala je za takovou velkou vázu se suchou vazbou. Zde je jen tak nenajde! Při příští návštěvě si mě knihovnice ani nevšimla.
Do telefonu totiž líčila, jak dostala vynadáno od kolegyně za neuklizené a nezařazené knihy. „No copak za to mohu? Jsem v tom nevinně, ale ona to už na mě naprášila řediteli. Strhnou mi odměny!“
Byla vedle
Stěžovala si skoro plačky, ale mě nedojala. Ještě jsem totiž neskončila! Chtěla jsem nechat puštěnou vodu na toaletách, ale nechtěla jsem plýtvat. Tak jsem alespoň povolila žárovku, aby nesvítila, a také pokračovala ve výměně knih v regálech.
O abecedním pořadí už nemohla být řeč. Zavládl zmatek. Byla jsem už zběhlá a to, co mi před časem trvalo minuty, bylo nyní záležitostí sekund. Jednoho dne mě přivítala moje milovaná dřívější knihovnice. „Už mě to v důchodu nebavilo a tady mě potřebovali.
Ta nová odešla někam do rybářských potřeb.“ Ulevilo se mi, tam chodit nepotřebuji! Richarda zajímalo, jak souboj dopadl. „Nemusím nic řešit, všechno je při starém,“ řekla jsem s úlevou.
Lucie N. (67), Olomouc
