S Jitkou jsme se seznámily v práci. Je o patnáct let mladší než já, ale hned jsme si porozuměly jako dvě vrstevnice. Teď to mezi námi skřípe.

Pracuji v rodinné firmě. Majitel firmy je otec Jitky, kterého znám už dvacet let. Jeho dcera z prvního manželství do firmy nastoupila až po vysoké škole a je jasné, že po otci celou firmu jednou převezme.

Byli jsme si oporou

Mirek, jak se šéf jmenuje, je o deset let starší než já. Za tu dobu, co ve firmě pracuji, se už dobře známe. Po těch letech o sobě hodně víme. Moji kolegové mi tak byli oporou, když si manžel našel mladou milenku a opustil mě.

Stejně tak jsem se později já stala oporou svému šéfovi, když si jeho druhá žena našla mladého milence, podala žádost o rozvod a Mirka v podstatě vyštípala z jejich domu. Pořídili si ho až v době trvání manželství, takže by se o něj soudili.

Mirek se nechtěl dohadovat a pronajal si byt kousek od naší firmy. V té době jsme spolu občas zašli po práci na večeři nebo párkrát i na víno.

Vídali jsme se víc

Nikdo na nás nečekal, tak jsme si vzájemně svěřovali své strasti i radosti. Časem ale kamarádství začalo přerůstat v něco víc. Oba jsme se zamilovali. Začali jsme se scházet denně i po práci, ale opatrně, aby o nás nikdo nevěděl.

Po několika měsících jsem věděla, že je to vážné. Jednou, když jsme šli spolu s Jitkou na oběd, nenápadně jsem nadhodila téma její otec a láska. A také jsem jí řekla, že jí chci prozradit tajemství. V tu chvíli mě Jitka totálně vyvedla z míry: „Táta a ženská?

Doufám, že si můj otec už nikdy žádnou nepřivede! To jsem mu už také řekla. To bych s ním skončila,“ rozčilovala se s tím, že ona nedopustí, aby jejich rodinu obrala nějaká

další zlatokopka. Polkla jsem naprázdno. Vůbec mě nenapadlo, že by mohla mít Jitka takovýto náhled.

Nic se teď nedaří

„A cos mi chtěla říci? Snad ne, že máš chlapa?“ najednou obrátila stránku a byla to zase ta kamarádka, kterou jsem znala. „Ne, to ne,“ hlesla jsem a rychle přemýšlela, jako novinu bych jí řekla. „Začala jsem chodit cvičit,“ zalhala jsem.

Oběd ani nevím, jak chutnal. Když jsem se večer sešla s Mirkem a vše jsem mu vyprávěla, viděla jsem, jak to rozhodilo i jeho. Přesto se snažil neztratit glanc a uklidňoval mě:

„Neboj, časem se to poddá!“ Od té doby uplynulo už půl roku a ono se stále nic nepoddalo. Naopak, vídáme se teď s Mirkem čím dál méně. Jitka jakoby něco tušila, začala svého otce přemlouvat, ať se přestěhuje k ní, že je jí ve velkém domě smutno.

Rozešla se totiž po letech, kdy už chystala svatbu, s přítelem, a dost ji to sebralo.

Vezme mi ho?

Mirek samozřejmě vůči své dceři má od rozvodu s její matkou výčitky a má pocit, že jí musí teď celé dětství vynahradit a být jí oporou. Místo času se mnou se tak teď stará o dospělou dceru.

A ta si jeho pozornosti náležitě užívá a já mám čím dál větší pocit, že to není jen tak. Skoro bych si troufla říci, že něco tušila a dělá mi to teď naschvál. Ale nevím, co mám dělat.

Mám jít s pravdou ven a doufat, že vše pochopí a bude ráda, že místo v srdci jejího otce mám já, a ne nějaká cizí vyčůraná mrcha, nebo se mám smířit s tím, že proti lásce dcery a otce nemám šanci, a své lásky se vzdát?

Marie P. (56), Třebíč