Jako malá jsem záviděla svým spolužačkám, a nechápala jsem, jak mohou nadávat na své sourozence. Co já bych za takové štěstí dala?

Mým životním osudem je zřejmě samota. Už jako malá jsem velmi trpěla tím, že jsem byla jedináček, a zazlívala jsem rodičům, že mi nepořídili bratříčka nebo sestřičku. Nevím, jestli za to může mé dětství, kdy jsem vyrůstala v izolaci.

Proč jsem stále sama?

Někdy si říkám, jestli jsem moc náročná já, nebo moji potenciální partneři. Ale spíš bude chyba ve mně, nedokážu se otevřít a ze všech vztahů mám v podstatě hrůzu.

Až jako dospělá jsem se totiž dozvěděla, že můj otec žil dvojí život a já sourozence měla, jen jsem o něm nevěděla. Možná i proto jsem své nejlepší roky strávila hledáním prince na bílém koni, a teď si uvědomuji, že je již pozdě.

Snažím se přijít na to, kde se stala chyba. Mám práci, která mě baví, mám své koníčky a jsem absolutně soběstačná, jen láska mi chybí. Pár známostí jsem měla, ale vždy to na něčem ztroskotalo. Nikdy jsem se nedostala do bodu, kdybych si řekla: „To je ten pravý. S tím chci zůstat až do smrti!“

Odstěhovali jsme se

Své dětství jsem strávila jen s rodiči a s babičkou. Když mi byl rok, rodiče prodali v Praze byt, který táta zdědil a odstěhovali jsme se k babičce, matce mé maminky. Po smrti dědy zůstala sama ve velkém domku na kraji vesnice hned u lesa.

V mých vzpomínkách se mi to tajemné stavení vždy jevilo jako malý pohádkový zámek. Kolem lesy, louky a nejbližší domy byly o pořádný kus dál za naší rozlehlou zahradou. Dokud jsem byla malá holka, nijak mi nevadilo, že jsem sama, že nemám kamarády. Úplně jsem si vystačila.

Jen já a ony

Moje babička byla úžasná žena, která se mi hodně věnovala. Vlastně to byl i důvod, proč jsme žili, jak jsme žili. Babička se z vesnice stěhovat nechtěla, tak se naši obětovali a přesunuli se na venkov.

Tenkrát nebyl trend jako dnes, kdy všichni touží po přírodě a opouštějí města. Naše tenkrát všichni považovali za blázny. Navíc táta hodně času trávil na služebních cestách, tak jsme bývaly po večerech doma jen my tři ženské.

Byla jsem outsider

Škola pro mě byla docela bolestivým zlomem. Nějak jsem nezapadla do kolektivu. Děti se navzájem znaly už od školky, jen já jsem byla přivandrovalec. Dokázala jsem si hrát sama, děti mi dosud nechyběly, ale najednou jsem zjišťovala, o co jsem vlastně přišla.

Bohužel jsem byla i dost zakřiknutá, a svým způsobem mi to zůstalo dodnes. Pořád si ještě nejsem jistá sama sebou, proto si asi nechávám nějaký ten prostor jen pro sebe, kam málokoho pustím. Ale čím dál víc jsem si uvědomovala, že mi je samotné smutno.

Neměla jsem kamarády

K nám na samotu se nikomu nechtělo. Celou základní školu jsem tím dost trpěla, tak ráda bych měla sourozence. Na střední škole to už bylo lepší, ale stále jsem byla limitovaná místem, kde jsem s rodiči bydlela.

A babička, můj nejbližší přítel, mi rok před nástupem na střední školu zemřela. A to horší mě ještě čekalo. Před maturitou mi onemocněla maminka a po dlouhé nemoci mi zemřela. Táta její smrt hodně těžce nesl. Jeden večer se po pár sklenkách rozhodl:

„Musím ti svěřit jedno tajemství, Drahuško,“ pronesl tajemně a já byla zvědavá, co z něj vypadne. To, co přišlo, jsem nečekala ani v nejhorším snu. Nejspíš chtěl jen ulevit svému svědomí. Byl mamince nevěrný a dlouhá léta udržoval mimomanželský poměr.

Žil mezi dvěma ženami

Rozešli se, když maminka onemocněla. „Říkal jsem si, že je to trest za mé podvádění, a chtěl jsem to napravit!“ Chvíli mi to trvalo, než mi došlo, co mi vlastně říká. On měl vlastně vedle naší rodiny ještě jednu! „Netlačila na mě, abych se rozvedl.

Stačilo jí, že jsem se několikrát do měsíce objevil, strávil s ní a naší Maruškou nějaký čas,“ vysvětlil s tím, že mám o dva roky mladší sestru a on by byl moc rád, kdybych ji poznala! Je prý moc fajn a táta se s ní i nadále vídá. Já ji ale poznat nechci.

Jen při myšlence na cizí ženu, která se s cizím dítětem lísá k tátovi, je mi zle. Mám sestru, po které jsem celý život toužila, ale „přišla“ jsem k ní tak, jak bych si nikdy nedokázala představit. Zhroutil se mi svět.

Utekla jsem

Pochopila jsem jeho služební cesty. Nedokázala jsem mu odpustit, odstěhovala jsem se z našeho domu a od té doby jsem ho neviděla. Chyběl mi a občas mi ho bylo i líto. Nechtěla jsem poznat ani sestru, protože jsem v tu chvíli měla před očima umírající mámu.

Vinila jsem tu cizí holku z mámina utrpení. Kdoví, jestli neznala pravdu a netrápila se, že je jí táta nevěrný. On tvrdil, že maminka o ničem nevěděla, ale já tomu nevěřím. Na tohle mají ženy šestý smysl. Určitě byla nešťastná, až se z toho rozstonala.

Proto nevěřím mužům. Proto dávám přednost bezpečí o samotě před lží ve dvou. Cizí ženská zničila celý můj život.

Drahuše N. (63), Hodonín