Když mi můj neurochirurg konečně napsal lázně, byla jsem v sedmém nebi. Ještě nikdy jsem v nich totiž nebyla.

Nikdy se mi ale nehodilo na tak dlouho odjet. Nejen kvůli práci, ale především kvůli mému briardovi Bastíkovi a kočce Niky. Kočku by mi sousedé ještě pohlídali, ale rozpustilého psa nikdo. Teď jsem už byla bez práce i bez psa. Vyrazila jsem tedy vstříc lázeňské péči.

Nepříjemná ženská

Protože jsem nikdy neměla žádný problém se spolupacientkami v nemocnici, rovnou jsem zamítla nabídku, abych si připlatila za jednolůžkový pokoj. A to byla ohromná chyba.

Nejenže pokojíky byly v tomto lázeňském komplexu neuvěřitelně malé, ale především má nová spolubydlící byla od pohledu protivná a nespolečenská ženská. A také o poznání starší.

„Já jsem Pavla,“ představila jsem se rovnou a ona jen něco zavrčela, ani jsem jí nerozuměla. Začala jsem si tedy vybalovat a chystat se na večeři. O tom, že bychom třeba seděly u stolu, nemohla být vůbec řeč.

Naopak, nenávistně mě pozorovala přes celou místnost. Ještě ten večer jsem začala litovat, že jsem chtěla ušetřit.

Okradla mě

To ale ještě nic nebylo. Paní Blažena, jak jsem později zjistila její jméno, nejenže do noci svítila, ale když konečně zabrala, chrápala jako starý chlap. Druhý den jsem tento problém vyřešila špunty do uší a nechala jsem si od doktora napsat prášky na spaní.

Ale ani tím mé potíže s babou neskončily. Jednou jsem při návratu z procedur zjistila, že se mi někdo hrabal ve věcech. No, kdo asi? „Můžete mi říci, co jste hledala v mých věcech?“ zeptala jsem se bez otálení.

Blažena po mně hodila pohledem a s bouchnutím dveří opustila pokoj. Když jsem si pak věci rovnala, napadlo mě zkontrolovat obálku s penězi, kterou jsem si uložila do nočního stolku. Chyběla pětistovka. Byla jsem si jistá. Spolubydlící jsem nemohla nic dokázat.

Odnesla jsem si tedy peníze do trezoru na recepci a požádala recepční, jestli by mi řekla, kdy má sousedka odjíždí. V tu chvíli se na mě usmálo štěstí. „Paní Blažena odjíždí zítra,“ pronesla slečna kouzelnou větu.

Hnulo se v ní svědomí

Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych neudělala nejlépe, kdybych šla do rána slavit a vyhnula se tak další nepříjemné noci s Blaženou, ale strach z porušení lázeňského řádu a také možnost, že by si Blažena mohla přibalit do kufru i mé věci, mě vrátila do reality a já se vrátila do pokoje.

Spolubydlící se balila. „Tak doufám, že se vám můj finanční příspěvek bude hodit,“ pronesla jsem. V tu chvíli ztuhla a zrudla! Ten večer se uložila ke spánku velmi brzy.

Když jsem se ráno probrala z rauše, do kterého mě dostávala hypnotika, ona byla pryč a na mém nočním stolku ležela pětistovka.

Pavla T. (62), Jindřichův Hradec