Už jsem ztrácela naději. Roky přibývaly, možností, že se vdám, ubývalo. Vypadalo to, že na svého prince čekám marně.

Stála jsem za pultem venkovského obchůdku, měřila si očima zákazníky, vstupující sem skřípavými dveřmi, a v duchu omílala:

stařeček Hůla ne, je stoletý, Nováček už vůbec ne, je z mokré čtvrti, tamhle Homola se potřetí rozvádí a všichni vědí proč, nenapravitelný sukničkář.

No a lufťák Přibyl, který si zrovna vkládá do nákupního košíčku lahev červeného vína a jahodový kompot, je na kluky. Marně jsem vyhlížela, až dveřmi vkročí můj princ. Ti totiž zjevně došli. Zbývá mi jediné: doživotní samota.

Venku zuří vánice a klouže to, lidé padají na náledí jako hrušky… Vtom, cvakne klika a vchází záhadný cizinec. Divné, toho neznám. Vypadá jako yetti, bájný sněžný muž.

Přijdu hned

„Prosím vás, nemáte zápalky? Nebo zapalovač?“ cedí mezi zuby vysíleně. Venku je fakticky hrozně. „Mám sirky, ale v tom vichru si asi nezapálíte,“ hodím očima směrem ven. Vysvětlí, že potřebuje rozmrazit zámek u vrat. Zajímá mě, u kterých vrat.

Pak mi to dojde: „To je ale… strašidelný dům. Vy jste koupil ten strašidelný dům u hřbitova?“ Upřesňuje, že nekoupil, ale zdědil. Pekelně chraptí. Vařím mu čaj s rumem. „Ve zdejším kraji jsou ale ochotné prodavačky,“ povídá mile.

„Nechcete mě doprovodit? Do strašidelného domu?“ To nemusel říkat dvakrát. Až budu ženským vyprávět, že jsem byla ve strašidelném domě! Ty budou koukat! Zavírám krám, zamykám, věším cedulku „Přijdu hned.“

Lidi už tady vědí, že to ve skutečnosti znamená: Hned tak se nevrátím. Už mockrát kvůli tomu nadávali. No a co, vyhodit mě nemůžou, protože by sem za ty prachy beztak nikoho nedostali.

Prší a sněží

Strašidelný dům vypadá děsivě i uvnitř. Byl roky prázdný. Okna má vytlučená, střechu děravou, komín nakřivo, uvnitř hrůza. Šustí tu myši a bůhvíco dalšího. „Co tomu říkáte?“ ptám se a čekám, že začne lamentovat.

„Dobrý,“ říká s klidem. „Opravím si to. Táta byl zedník, všechno mě na­učil. Začnu hned.“ Žasnu: „Vy tu chcete zůstat?“ Kývá. Nevadí mu, že dovnitř prší a sněží. Ani že tu straší.

Najednou jako bych slyšela hlas zesnulé babičky, třeba je i ona mezi zdejšími duchy:

„Tak to je, holčičko, ten, kterého hledáš. Kluk do nepohody.“ Když rozdělal v prastarých, polorozpadlých kamnech oheň, abychom nezmrzli, a topil ztrouchnivělou židlí, řekla jsem si, že babička má pravdu. Od té doby bydlím ve strašidelném domě. Můj šikovný muž jej proměnil v hotový ráj.

Milada (66), východní Čechy